30. 3. 2021
Významné životní jubileum.
To je hrozně legrační slovní spojení.
Můžu se mu smát jak chci, ale dnes ho prostě mám, protože je to přesně dvacet let,
(H U S T Ý ! ! !),
co jsem si pořídila svého prvního psa.
Rhodéského Ridgebacka bez PP, Hippodamuse.
Protože jsem zaznamenávací typ, od prvního dne jsem si psala deník.
Hippův deník.
(Zápisky tedy svojí jednotvárností a naivností odpovídají mentalitě jedenáctiletého dítěte a ne osmnáctiletého dospělého člověka, jak jsem to teď tak zhodnotila).
(Ale tak každý dospívá v jiný čas. A já jsem měla ve škole odklad).
Pojďme teď nahlédnout do vpravdě historických, desítky let starých zápisků z doby, kdy ještě po světě chodili dinosauři, nosila se fialová saka a naopak se nenosily respirátory a na každém rohu byla telefonní budka…
” Po 18-ti letech mi konečně rodiče dovolili psa”
Tak to je lež jak věž.
Jen jsem usoudila, že už je mi osmnáct a tak si můžu psa pořídit.
První záznam v deníku pojednává o cestě pro štěňátko a o seznámení s Hippíkem.
“Přišla jsem do hroznýho malýho bytu, kde to příšerně páchlo psinou. Ta ženská byla tlustá a stará. (Ale to je diskriminační předsudek). Říkala jsem si, že od ní si psa nevezmu. Ale když se na mě vyřítili 4 nádherný štěňata, tak bylo rozhodnuto… Hrozně jsem chtěla fenu, ale jedna měla přeražený ocas od dveří a druhá měla náběh na kýlu (od porodu), potřebovala by operaci. A tak jsem si ze dvou psů vybrala toho nejkrásnějšího, s černým čumáčkem a srstí kolem očí. Jmenuje se Hippodamus.”
Odstaveček jak vystřižený z článku o množírně psů.
A já si z tohoto prostředí psa vzala.
Neuvěřitelné.
Ale na můj pocit štěstí to stejně žádný vliv nemělo:
“Hipp je totiž nádhernej, úžasnej, nemůžu na papír napsat, jakou z něj mám radost. Teť jsem nejšťastnější v životě”
A já teď jdu udělat volský voka.
Za chvilinku budeme číst dál.
Už jsem zpátky, můžeme pokračovat.
Když jsme dorazili domů, malý Hipp zamířil do pelíšku.
Byl to obrovský pelech. A štěňátko se v něm ztrácelo.
Sdělení, že ten pejsek už moc nevyroste, tak nepůsobilo na mého tátu matematika věrohodně.
V deníku ale nalistujeme o pár stránek dál, kdy už byl Hipp u nás doma zabydlený, až k zápisu, který popisuje, jak jel poprvé vlakem.
Nejlepší je ovšem věta, která zakončuje příspěvek z 13. dubna 2001: “Pak se k nám přidali další 3 lidi se 4 psama a všichni jsme šli a povídali si o psech. Byl to pocit, který jsem nikdy nezažila.”
To mně přijde jako strašně vtipná věta. To musel být teda pocit!
(Do toho pocitu už se teď opravdu nedokážu vžít, protože do této chvíle jsem potkala asi 2 594 351 lidí, co doprovázelo tak 3 148 526 nejlepších přátel člověka a o psech melu pořád a v jednom kuse).
Následuje zápis z 8. 9.:
“Včera jsem si byla vyzvednout fotky z Droxi drogerie. Mám z nich ohromnou radost. Doufám, že mi to focení začíná jít. Bylo jich ze tří filmů rozmazanejch asi jen deset. (Na mě dobrej počet).”
Jistě. Pouze deset rozmazaných fotek, to je opravdu velmi pěkný počet.
(Jen bych byla opatrnější s tím sdělením, že mi začíná focení jít. V to bych ani nedoufala).
Když přeskočím na devadesátou osmou stránku deníku, píše se tam o noční oslavě Hippových třičtvrtěročních narozenin.
Popisuji tam, co všechno jsme si dali k jídlu.
Ale Hipp nedostal nic, aby se mu nepřevrátil žaludek.
O mnoho stránek dál, je zápis z 1. 6. 2002, kdy se konala výstava psů bez PP v Kladně – Rozdělově, na kterou jsem Hippa přihlásila.
Zápisné stálo sto korun.
Byla to jeho první výstava, které se účastnilo asi patnáct psů a …
viz. text níže.
Asi jsem měla opravdu velkou radost, jak to tak čtu.
(Ovšem kurva a ty vole se neříká, zejména když mluvíme k Bohu).
“Ale Hippa to moc nebavilo.”
Dále popisuji jak to celé probíhalo a co všechno vyhrál.
“… a taky takový kýčovitý keramický odpařovač na vodu ve tvaru dalmatinů, který jsem ale zakopala v lese, protože se mi s ním nechtělo vláčet”.
No to je strašný dodlecto!
Přísahám, že jakmile se bude moci jezdit do vedlejšího okresu, ihned se do toho Kladna rozjedu, ten odpařovač vykopu a vyhodím do kontejneru na odpařovače!
Skokem na dvoustou dvacátou sedmou stránku se přesuneme do srpna 2002, kde popisuji naši dovolenou v Jeseníkách.
“Táta je hrozně hodnej, koupil mu velkou konzervu a koupí mu i na konci velkej pytel 15 kg granulí Chiccopee, mají je tu totiž levný”.
Ano, typický scénář, když si nevydělávající dítě, které prý nemůže narazit na vhodnou brigádu, pořídí přes zákaz psa.
Pokračuji popisem pobytu v úžasných Jeseníkách a za pozornost stojí i zmínka o našem prvním rodinném digitálním foťáku s rozlišením 0,6 Mega Pixelů za několik desítek tisíc korun.
Prázdniny roku 2002 jsme trávili také na naší chalupě, kde nás uvěznily stoleté povodně a v místní Jednotě jsme si směli koupit pouze dva rohlíky na osobu.
Takový byl příděl.
Zmiňuji se tam i o vyplaveném trojském útulku a pražské ZOO, kde se utopilo 90 zvířat.
Říjnový zápis popisuje událost roku! Roku 2002.
Hipp byl náhodně vyfocen a fotka byla uveřejněna v říjnovém Reflexu v článku o pouličních reklamách.
“Měla jsem takovou radost a všem hned psala SMSky ať si koupěj Reflex”.
Jé, to je legrační. SMSky se teď už skoro nepíšou.
První říjnový den stejného roku byl Hipp poprvé v bijáku. Na nočním promítání filmu Amores perros v kině OKO.
(To ale není úplně vhodný snímek pro psího diváka).
A poslední deníkový útržek je z Hippovy premiéry na agility zkouškách v Hostivicích 4. dubna 2003.
Prošvihla jsem prohlídku parkuru, protože jsem si šla do Jednoty nakoupit.
Musela jsem proto důkladně pozorovat závodníky přede mnou, abych věděla, kudy parkur vede.
A Hippík zaběhl s jednou chybou a skončil na druhém místě.
(Takhle dobře jsme pak už skoro nikdy nedopadli, i když jsme prohlídku vždycky stihli).
Na této dvojstraně se v deníku ještě zmiňuji o tom, že se chci přihlásit na 85-ti km dogtrekking Šlapanický vlk Moravským krasem.
17. – 20. 4. 2003 jsme se ho zúčastnili a skončili na osmém místě v ženské kategorii.
Ráda chodím.
Tak to byla malá ochutnávka z Hippova deníku.
Jak jsem to tak pročítala, uvědomila jsem si, že se toho za dvacet let dost změnilo:
- mobilní čísla měla na začátku nulu
- vlak do Brna stál 115 Kč
- známka na koresponďák byla za 6,50 Kč
- používaly se analogové foťáky a vyvolávaly se fotky
- nevím o tom, že by se teď ještě vyráběly odpařovače na vodu. (Vlastně ani nevím, k čemu je dobrý odpařovat vodu).
- už neexistuje Droxi drogerie
- už neexistuje ani Hipp
Zemřel v září 2012. Jen Bůh ví jaký den, protože já jsem měla všechno v mlze.
Je pohřben na naší chalupě.
Nad sebou má buxus, kterému se náramně daří.
Už tu není skoro devět let, ale já si na něj stejně vzpomenu každý den.
Můj první pes.
Hippodamus.
♥
