Post By Agáta in  News 

12. 3. 2025

Žuch. Spadl mi obrovitánský kámen ze srdce. A teď už jsem zase volná jako ptáček jarabáček. Je to tak osvobozující pocit.

Zaprvé, mám řidičák.

Ale to je nic, to je úplné nic proti tomu, co mě neskutečně tížilo a trápilo celé čtyři roky. Měsíc od měsíce, rok od roku, to bylo horší a zničující.

V noci jsem se budila zpocená a zděšená, nemohla jsem jíst, soustředit se v práci, vnímat divadelní představení, návod na vaření špaget ani obsah vět, když mi někdo něco sděloval.

A to všechno proto, že jsem neměla aktualizované tyto webové stránky.

Dlouho jsem se odhodlávala, ale pořád nedokázala začít psát. Pak už to bylo psychicky neúnosné. A nastal literární maraton.

Čtvrt roku mi trvalo, než jsem roztřídila kopu fotek a zaznamenala všechny události i děje, co se za dobu čtyř let udály.

To taky nemohli ti moji tři chlapíci jenom ležet v pelechu a chodit kolem bloku? To museli neustále kdesi rajzovat, rozmnožovat se a pořád něco vyhrávat? Ano, ti, ti za to můžou, za můj katastrofický mentální stav. Hanba jim! (A ještě se budu hodně rozmýšlet, zdalipak je vůbec chci někam autem vozit).

Myslím, že jsem použila všechna existující i neexistující česká slova i číslovky, slůvka spisovná i nespisovná, různé slangy, argot, žargon, slova krajového nářečí i dialektu.

Teď už mi ovšem slova definitivně došla a pár týdnů budu mluvit pouze v holých větách. Ale podařilo se. Mám hotovo!

Konečně jsem zase vyrovnaným člověkem a můžu v klidu spát.

Ale na jak dlouho?

Dobrou noc.

Bře 12, 2025 |

Post By Agáta in  News 

20. 2. 2025

Lup ho a mám doma dva dědky!

24. ledna bylo Delfínovi osm let, takže se z něho oficiálně stal, podle tabulek v odborných literaturách, veterán.

Šmarjápanno, to bude se Símou a Delfem nůďo, protože budou pořád koukat z okna. (Ale i legrace, když budou zapomínat, kam si dali gumového hada a místo lovení holubů je budou krmit).

Ještě že mám také Polárníka, který bude atmosféru domácnosti vyvažovat mladickou (nebo tedy vlastně už středněvěkou) živostí.

Žerty stranou. Není to přeci tak dávno, co jsem tu velebila psí důchodce. Takže klid a mír, vyzařující z těch dvou životaznalých psů, každopádně vítám.

Prosím? Cože jsem to teď napsala za nesmysl? Že z Delfína vyzařuje klid a mír? Takže ještě jednou a znovu.

Klid a mír, vyzařující ze Simonka, rozhodně ocením.

Teď už ale chci učinit přítrž, alespoň na chvilku, lavině dosavadních pozitivních příspěvků.

To je pořád samé vychloubání. Polárník vyhrál pět zkoušek, stovky zkoušek, zmrzlinový pohár. Má nejvlnitější čupřinku v republice a umí sedni. Simon je nejdlouhoušatější intelektuál, multišampon, chytrý, co má nejkrásnější štěňátka na světě, taky chytrá. A ještě mám Delfína.

Stop.

To opravdu nejde, tohleto. Život nepluje jenom na měkounkém modrém obláčku vonícím po vanilce, v doprovodu hejna duhových papoušků, ale občas se propadá v páchnoucí mazlavé bažině a lezou po něm bílí červi se dvěma hlavami.

Musím sem proto hodit i nějaké drámo. A to se událo takhle.

Na začátku února jsem si zálibně prohlížela Delfína z anfasu a přišlo mi, že má nějak moc širokou hlavu. Přistoupila jsem tedy k němu blíž a v tu ránu koukala jako vyvoraná myš. Z jeho levého ucha se stal kožený pytlíček, naplněný jakousi tekutinou.

Tak jsem šla na počítač, abych si vyhledala, jak ho mám vyléčit.

Aha, propichovat to tedy nebudu, jak jsem původně zamýšlela. S tím se musí k panu doktůrkovi. Dočetla jsem se, že se jedná o “Othematom a je to výron krve mezi ušní chrupavku a kůží a vzniká porušením celistvosti cévy díky poranění nebo při klepání uší”.

A tak jsem Delfína telefonicky objednala na operaci.

Uběhlo pár dní, zákrok klepal na dveře. A teď nastane to drama.

Polárník s Delfem si spolu rádi po ránu hrají. (Nerozumové. To já ráno ještě spím). Pak se ale blížilo poledne, ideální čas k probuzení, alespoň podle mě.

Mžouravě jsem vkročila do obýváku, nebo lépe řečeno psí ložnice a lekla jsem se tak, že jsem vypadla z noční košile a odletěly mi natáčky.

Všude stříkance krve. Na podlaze, na zdi, na křesle, na televizním programu i v hrnku, zapomenutém z večera. Vražda, zděsila jsem se.

Ihned jsem zkontrolovala tep všem živým členům domácnosti. Tak ne. To jen Polárník při hře prokousl Delfínovi ucho. Levé ucho.

Teď, pár dní po domnělé vraždě, už Delf klidně oddychuje v pelíšku a všechno má za sebou. Ouško, zdobené prošitými ťupkami mu spořádaně visí podél hlavy, jako vzpomínka na dobu, kdy se propadal v páchnoucí mazlavé bažině a lezli po něm bílí červi s dvěma hlavami. Ale jen malilinko.

Zákrok probíhal v celkové narkóze a veterinář mu ušní boltec zaštupoval jako ponožky.

Protože to bylo už druhé vstoupení do téže řeky, (minulý rok měl Delfín othematom na pravém uchu, takže jsem maličko kecala s tím, že jsem teď na Delfa nechápavě koukala), pocítila jsem doposud nepoznanou radost z toho, že psi mají pouze dvě uši…

Úno 20, 2025 |

Post By Agáta in  News 

12. 11. 2024

My už skoro všechno máme.

Krokodýlky na záclony, dobrá srdce, briliantové prsteny, výbavu na lyžování, náhradní žárovky, sami sebe, trička (hodně), nafukovacího plameňáka, sušičku ovoce i odžmolkovač (které jsme zatím nepoužili), sedm sprchových gelů do zásoby a smysl pro humor i smysl života.

Ale jednu věc přece jenom nemáme. Podzimní profi fotky. Tedy neměli jsme. Ale teď je máme, takže už nic víc v životě nepotřebujeme.

Průhledné žilky peřenolaločnatých padajících listů odhalovaly mikrosvět, který zjemňoval výhledy na pompézní stromy, toho času měděné barvy, stojící věky věků v Královské oboře.

Juchajdá, přírodní ateliér pro vznik fotografií, nám byl plně k dispozici.

A navíc si po cestičce štrádoval nafoukaný kačer, který svoji smaragdovou hlavičkou házel odlesky na všechny strany, takže upřené psí pohledy do dálky, které jsou na fotografiích žádoucí, jsme měli zajištěny.

Ano, obrázky jsou to romanticky zahloubané.

Barvy podzimu, prosvítají psími oušky. Seskupení pesíků, vytvářející střapatý Polárníkův kožich, je podobné pestíkům krytosemenných rostlin. A stejně jako okraje květin, tak i konečky chloupků rozptylují duhové světlo v zapadajícím sluníčku na miliony částí.

Vypadá to, že fotografie byly foceny s nesmírnou lehkostí. Že jsem jen ladně pokynula rukou, psík v piruetě vyskočil v mžiku na lavičku a tam vyčkal, v dokonale nehybné póze, až do stisknutí spouště…

Prdlajs.

Po celé Stromovce se rozléhaly povely: “Delfí, otoč ucho, Simone, co ta slina na kožichu? A nekoukej jak mouchy snězte si mě. Poli, stoč si ocas, zastrč jazyk a nech laskavě tu pacinku opřenou o lavičku”.

To je vždycky takové ródeo, tyto tři živočíšky ukočírovat! A stejně by mi na ně nestačilo laso ani kůň Appaloosa.

Na lavičku vyskočí jeden, pak druhý a jakmile je nahoře i ten třetí, seskočí druhý, protože se chce podívat na kačera. Tak toho druhého nalákám zpět na lavičku, ale nevšimnu si, že zatím seskočil opět ten třetí.

Pak mi uteče zase i druhý a jediný, kdo by seděl na lavičce jako socha, až do soudného dne, je Simon.

Těžce vydobyté fotky.

Autorka všech fotografií: © Nikol Pospíšilová

Lis 12, 2024 |

Post By Agáta in  News 

10. 11. 2024

Momentálně si po večerech vychutnávám klasickou literaturu, tudíž nemám mnoho času tlachat o čoklech.

Ta lahodná starožitná slůvečka, korálky navlečené na šňůrce děje v mozku příjemně vrní, jako vrkající holoubci.

Nakonec si ale stejně trochu zatlachám, protože se udála významná událost.

Tyrl, řečený Polárník si v Kladně desátého dne měsíce padajícícho listí splnil další trojkovou zkoušku a může si tak odškrtnout hotový první rok na A3 šampiona.

To bylo radosti, na Starém bělidle! Tedy. To je radosti na Žižkově! Poskakovala jsem po kvartýru jako koza.

Polárek ode mě dostal políbení a křížek na čelíčko a pak jsem si šla po svých. Utlouct máslo, zapnout valchu a tak. Jemu ale hubička za takový úspěch nestačila. Začal mi čumáčkem nadzvihávat bílý, červeně pasovaný fěrtoch, neboť nahmatal pod ním cosi tvrdého. Byl tam veliký kapsář.

No tak dobře. Sáhla jsem do kapsáře a před Polárníka vyskládala růženec, kudlu, několik chlebových kůrek, kousek tkanice, dva marcipánové koníčky a dvě panenky.

Polárek schroupal kůrky, marcipánové koníky i panenky, růženec si pověsil na krk a s tkanicí, na kterou navlékl kudlu, divoce lítal po světnici jako na šabatu.

Jo jo, takhle má vypadat správná odměna.

Je to šikovný chasník, jen co je pravda. Ale hlavně, já jsem splendidní selka.

Protože kdybych Polárníka nevozila na trakaři po trénincích a vůbec, bez mého bryskního vedení na parkuru, by jen znuděně zíval, uvázán na řetězu u boudy a chňapal by po mouchách.

Takže mouchy ať si lapají mucholapky a my hurá vzůru za dobitím druhého roku, (z celkových tří let), A3 šampiona.

Ale bude to pořádná facha.

Lis 10, 2024 |

Post By Agáta in  News 

2. 11. 2024

Říjen na krku a pořád ještě se mi stýská po Krkonoších.

Z tichých myšlenek mě na konci měsíce vytrhl e-mail z Červené tlapky, což je dobrovolný registr psů, dárců krve.

Delfín se tam onehdy dobrovolně zapsal, jako aby dělal dobré skutky.

Tedy, abych byla úplně přesná. Byl tam nedobrovolně zapsán mnou, aby za mě někdo dělal dobré skutky. A ty dobré skutky udělal už tři, protože je to pes jako hora a má krve pěknou zásobičku.

Tentokrát se na nás obrátili majitelé Špringršpanělky Luny, která měla nějaký závažný problém, zvaný latinsky.

Byla to taková jemná mladá slečinka, s něžnýma, ale smutnýma očima. A já doufám, že ta blahodárná tekutina posloužila jejímu tělíčku jako živá voda.

O dva dny později, 28. října, si Polárník splnil další trojkovou zkoušku, tentokrát na plážových exteriérech Toulcova dvora a na výborných parkurech slovenského rozhodčího Juraje Ruži.

Je to stejně dar, tohle celé a Polárník je dáreček. Když si vzpomenu, jak jsem si ho přivezla domů. Malinkého bezbranného nemotoru.

Teď je to dospělý sebevědomý pes, který mi dělá takovou radost. A když se přitulí, zakrouží modrým očkem, tak zapomenu na všechny starosti všedních dnů, i na to, že v parku rozžužlal zbloudilou rachejtli.

Z Polárníka se sice rozplývám, ale jinak mě trápí jedna nepříjemná věc, v souvislosti s Krkonoši.

Vytvořila jsem si tam totiž závislost na tůrách po přírodě.

Teď sjíždím dogtrekkingy jak smyslů zbavená, protože to je jediná možnost, jak svoji závislost uspokojit. Pokud na žádný nevyrazím, trýzní mě hororové abstinenční příznaky. Třesu se po celém těle, potí se mi ruce a vidím modré žížaly.

Takže 28. září jsme se Simonem a Delfínem vyrazili na třiceti kilometrovou Polabskou stezku. (Simon je solidní machýrek, že to ušel).

A 2. listopadu jsme se jen s Delfínem zúčastnili dogtrekkingu Údolím Šembery. Ukořistili jsme páté místo z 28 účastníků trasy 25 km. Což je celkem dobrý na to, že jsme si zašli asi 4 km a vykračovali si jak na kolonádě.

Marně sháním nějakou léčebnu, která by se odvykání této neřesti věnovala. Potřebovala bych alespoň tříměsíční hospitalizaci, protože jsem v tom až po uši.

Šum lesa, pryskyřice na kalhotách, šiška pinklá na hlavu, rozkoš z pohybu, pavučiny zdobené mrtvými mouchami i duhovými perličkami rosy a lesklý pavouk, který nehybně čeká na další příležitost.

A zase vidím modré žížaly.

Lis 2, 2024 |

Post By Agáta in  News 

8. – 13. 9. 2024

Už mě to táhlo jak kšandy, vyrazit někam dál než jen na Vítkov, do Šárky, Stromovky či snad Krčáku.

Fantazii jsem ale při plánování výjezdu měla asi na výletě v Bílých Karpatech nebo na Pálavě, protože mě nenapadlo nic originálnějšího, než jet to Krkonoš.

V Krkonoších se snad všechny hotely a penziony jmenují Krakonoš (to měli hoteliéři zrovna také fantazii někde na špacíru) a tak jsme se ubytovali v penzionu Krakonoš, který se nacházel v Labské.

Ale nebylo čeho litovat. Dům stál v kopcích s nádhernými výhledy, obklopen loukami a severovýchodními srnkami, které se uprostřed noci, když jsem šla venčit, odvážily opustit útulno lesa a jejich jemné funění a oči zářící jako hvězdičky ve mně vyvolávaly pocit bezpečí, že tam nejsme sami.

Uvnitř penzionu to bylo velmi čisté. Nebyli tam švábi ani plíseň a v pokoji byla dokonce barevná televize!

Takže já jsem se každý den dívala od rána do večera na televizi. Tedy v Krkonoších se mi moc líbilo.

Nashledanou.

V reklamních skulinkách jsme ale přeci jenom někam vyrazili, to zase ne že ne.

V neděli osmého září, v den našeho příjezdu, byl poslední krvavě horoucí den roku 2024. A pak hned v pondělí devátého, začala jedna velká dešťová jízda, trvající celý týden a vrcholící povodněmi 13. září, v den našeho odjezdu. Ale o tom ještě později.

V ten sluneční nedělní den, kdy i ve vlasech bylo vedro, jsme šli prozkoumávat okolí, abychom věděli, s jakou přírodní krásou máme tu čest.

A těšilo nás moc, protože i ten menší okroužek: Labská -> Harrachova skála -> Pod Černou skálou -> Labská, nás neskutečně navnadil na náš další pobyt tady.

A teď střih.

Začalo dobrodružství.

V pondělí jsme se probudili do šedivé scenérie, která byla přerušovaná provazy vody, mlhou hustou tak, že by se dala krájet a vrčením motorů aut návštěvníků Krkonoš, kteří definitivně opouštěli parkoviště.

Pak začal vrčet i Delfín, protože nesnáší déšť a my začali přemýšlet, jestli také nevyklidíme bojiště.

Ale protože ubytování těch mých tří panáčků stálo majlant a bylo nevratné, měl Delfín smůlu. V Krkonoších jsme zůstali.

Vyzbrojeni deštníky, paraplíčky, pláštěnkami a plachtou na zahradní nábytek (kterou nosím všude sebou) jsme vyrazili přes Šeřín a Rovinku na Benecko.

Olééé, Krkonoše byly jenom naše! Nikde ani živáčka a naštěstí ani mrtváčka. Jen my, les a psi, šťastní až za ušima.

A k tomu ta uklidňující hudba dopadajících kapek, mlžné opary vznášející se jako kouř nad obzorem. Sem tam kukla kukačka a voňavé pramínky deště šimraly na tváři.

Život byl (je?) krásný.

Druhý všední den nového týdne se pramínky deště drobátko ztenčily, snad proto, jak se sluníčko snažilo vší silou prodrat skrze ně a prozářit trochu planetu Zemi. A tak jsme vyrazili na celodenní výlet.

V Krkonoších turista neví kam dřív skočit. Ale cíl cesty s názvem Labská bouda byl jasnou volbou.

Itinerář byl nastavený takto: Labská -> Horní Mísečky -> Pramen Labe -> Labská bouda -> Labský vodopád -> Pančavský vodopád -> Špindl -> Labská.

Štreka na Labskou boudu byla božská. Horská, jedinečná, dookrova a do kopce, kameny lemovaná.

U Labské boudy už byla celkem zima. Tak jsem se hřála nalepná na zeď boudy, jedla vejce (na tvrdo), skořápky jsem odhazovala na vysokohorskou zem a vyhladovělí psi je ihned luxovali. Takže náš občerstvovací koutek u zdi jsme opouštěli v naprosté čistotě. (Jenom tedy tu plechovku od tuňáka jsem tam nemusela odhazovat, to je pravda).

Za odměnu nás čekala nejkrásnější turisická trasa v České Republice! A to modrá trasa z Labské boudy přes Labský a Pančavský vodopád do Špindlu.

To byl nezapomenutelný sestup. Výhledy, hra stínů, Hořec bezlodyžný, úzkolistý i žlutý, svišti, orli, ošlehané pahýly stromů a obrovské kameny pamatující Eoraptory, pomalované abstrakcemi z těl lišejníků.

Opravdu důrazně doporučuji každému všeho nechat, odejít z kina, od kadeřníka i tatéra nebo přestat mýt nádobí či smažit řízky. A ihned se tam rozjet.

Další den, tedy ve středu, bych nejraději spala až do večera, ale meteorologické družice hlásily nejkrásnější den z ošklivých dnů tohoto týdne a navíc na mě ve snu volala Sněžka:

“Tak co, troufneš si dojít z Labské, až ke mně na vrchol? Odvážíš se nebo jsi chcípáček, co jenom sedí v kaceláři a chodí od kopírky ke kávovaru?”

“Troufnu si Sněžko, troufnu!” Odpověděla jsem. “Když už jsem v Krkonoších, táhne mě to k tobě do náruče, ať to stojí co to stojí. Jinak by moje návštěva tvých hor nebyla úplná.”

Vzbudila jsem sama sebe tímtom zvoláním. Právě se rozednívalo. (Ještě že Delfín s Polárníkem nerozumí lidské řeči, protože ti kdyby věděli, co je čeká…tak by zalezli pod postel a zasekli by se v pérech z matrace).

Ošplouchla jsem se, namalovala se, (protože pak s omrzlinami nebudu vypadat zas tak špatně), sbalila jsem nějaký ten kus žvance, sedm tílek, protože teplejší oblečení jsem neměla, mapu a vyrazili jsme.

(Simonek, jakožto pán v letech, raději zůstal v penzionu, abych náhodou nemusela během tůry volat Horskou službu).

Trasu jsem vyšpekulovala takhle: Labská -> Špindl -> Kozí hřbety -> Luční bouda -> Úpské rašeliniště (N.Á.D.H.E.R.A.!) -> Slezský dům -> Sněžka (po červené) -> ze Snežky dolů po modré -> Luční bouda -> Chata Výrovka -> Svatý Petr -> Špindl -> Labská.

A chcípáčci věru nejsme. Trasa z Labské na Sněžku je dlouhá sice jen cca 14 km, ale s brutálním převýšením. A my jsme to dali za 3 hodiny a pět minut (přitom aplikace v Mapách.cz ukazuje čas 5 a půl hodiny).

Delfín chytil turistickou slinu a na postroji mě a Polárníka táhl jako býk. Všechny výletníky (a že jich na Sněžce, i za takového počasí, bylo) jsme doslova předbíhali. Ve strmých kopcích na Kozí hřbety nebo při závěrečném výstupu na Sněžku, táhl Delf ryze mechanicky a my za ním vláli jako prápory.

Byl to pro mě adrenalinový zážitek. Jela jsem jako stroj, který má radost, z mučení sebe sama. (Tedy co je tohle za větu, nad tím zůstává rozum stát).

Do toho mlha, zima, burácení větru, bodání zmrzlých kapek deště do tváře, dechberoucí výhledy, stará známá vůně začínajícícho podzimu a doposud nepoznaný respekt z hor.

Ale ten vítězoslavný pocit po návratu do penzionu! Ten v obchoďáku nekoupíš.

A véča jak chutnala a horká voda jak na tělo příjemně stříkala a postýlka se při usínání skoro houpala. (Jo tak ne, to se Delf s Polim po výletu zasekli v těch pérech).

Nezapomenutelný zážitek.

Ve čtvrtek měli v Krkonoších čerti veselku a přes proudy vody nebylo vůbec vidět z okna.

Ale my jsme stejně zase vyrazili ven.

Psy už jsem tedy musela na kolenou prosit, slibovat hory dušené šunky a doly kuřecího pudinku, po návratu do Prahy a lákat je ven na špek, protože se ze svého bunkru mezi péry nechtěli hnout ni krok.

Nakonec zabrala až lest. Ale ta byla tak podlá, že jí nemůžu prozrazovat.

Vydali jsme se na Janovu horu, sídlo Hucul farmy a místo, kde jsem kdysi byla na táboře. Příjemné vzpomínky na známá místa a na to, jak jsem cválala na prťavých huculech ale hektolitry dešťových kapek změnily na myšlenky, jak se co nejrychleji dostat zpátky do penzionu.

A voda nás tam skutečně odplavila.

Jenže na místě jsme zjistili, že v penzionu neteče voda, nejde plyn, natožpak elektřina nebo topení.

Takže s telkou jsem měla utrum.

Už nemělo cenu dále v Krkonoších zůstávat. A tak jsme v pátek dopoledne odjeli.

Zpáteční cesta byla cestou hrůzy, kolem popadaných stromů a vodních vln, stříkajících z projíždějících kamionů.

Záběry (zhlédnuté už z tepla domova) na Bílý most ve Špindlerově mlýně, zpola pod vodou, byly o to neuvěřitelnější, že před třemi dny jsme si přes něj vykračovali jak páni, protože klidné Labíčko poslušně a pokorně teklo v říčním korytu. A teď tak překvapilo.

Sečteno podtrženo. Byl to neobvyklý týden, plný překvapení a nebezpečenství.

A o to víc Krkonoše miluju.

Zář 14, 2024 |

Post By Agáta in  News 

8. 8. 2024

Kupuji si zejména zvířata s květnovým datem narození, protože se zajímám o astrologii a vím, že psi narození ve znamení býka jsou nejlepší.

Tito moji dva volečci Simon a Polárník měli v květnu jedenácté (13.) a čtvrté (3.) narozeniny.

Síma dostal k narozkám bandáž na zadní tlapku a Poli obdržel dárek nehmotný. Vyšetření očí, se supr výsledkem -> očních vad prostý. Myslím, že takovéto zdravotní dárky mají pro psa největší smysl. Narozdíl od blbostí, jako jsou balónky nebo škvarková srdíčka.

A co o psech, s ascendentem v býku, praví horoskop?

Procházky požadují pokud možno stejnou trasou. Bohužel nevím jak se pozná, že chce pes chodit stejnou trasou.

Milují klid svého domova a pohodlí svého pelíšku. To já taky, Ježišmarja!

Mají rádi láskyplné zacházení. Když dostanou Polár se Simonem na zadek, tak z toho mají vyloženě radost. Tohle tedy astrologům vůbec nevyšlo.

Každý pes ve znamení Býka potřebuje klidného a vyrovnaného páníčka. Ajajaj. Tak to smolík, býčci moji.

11. května startoval Polárník na Fofr zkouškách v Tachyonu a ve trojkách byl lepší než pes na třetím místě, ale horší než kolega na místě prvním.

Vyhrál giga mandarinky.

Večer jsem mu jednu rozložila na dílky a vyskládala na mističku. Zakousl se do prvního a pak prskal až do rána jak kočka.

Tak to se pořadatelům nepovedlo. A co teď, se zbylými mandarinkami?

To druhé místo není s podivem, neboť v létě trénujeme jak draci, protože letní intenzivky se dají přebírat vidlemi.

Takže Polárník je o prázdninách skoro pořád ve vzduchu. Nad překážkami.

23. července, když jsme náhodou nebyli na intenzivce, ale v ulici Na příkopech, Ital potkal Itala.

Byla to vážně významná událost, protože tohohle úchvatného plemene neběhají po ČR kvanta.

A i tenhle Ital musel přijet do České republiky z Itálie na návštěvu.

Náhodou roku ale bylo ještě něco jiného.

Měli jsme pracovní poradu v kavárně Mlýnská na Kampě a Simon byl samozřejmě se mnou. Když ředitelka mluvila o působnosti ekvivalentů právních norem, v kontextu taxonomie strukturované disertační ontologie nomenklatury, Simon najednou skočil na židli, vyhlédl z okna a začal vrtět ocáskem.

Všichni vykoukli ven také a na druhé straně říčky spařili psa. Našeho starého známého ze včerejška.

Vzhledem k tomu, že já v práci sděluji tyto nesmírně důležité věci o psech, včetně fotografické dokumentace, všichni se začali smát, protože tenhle ohař jim byl také známý.

A nakonec zase mláďátka. Tentokrát ta Polárníka a Cody.

Počkat počkat. Osmého srpna jim bylo už osm měsíců. Tak to nejsou žádná mláďátka, ale puberťáci par excellence.

Jejich majitelé nás v messengerovské skupině bombardují momentkami z gaučů, lesů, kuchyňských linek, hausbotů a krbových předložek.

Ano, takhle krásně se všichni mají. ♥

Srp 8, 2024 |

Post By Agáta in  News 

1. 5. 2024

Simonek už svojí agility kariéru na začátku tohoto roku ukončil. A já neotálela s přihláškou na klubovou výstavu Klubu bretaňských ohařů, protože bylo na čase, ukončit i kariéru výstavní.

První květnový sváteční den jsem nečetla žádné veršíčky, nešla se ohánět střapatým mávátkem na Letnou a práci, tu už jsem tuplem neoslavovala, ale vyrazila jsem se Simonem (a Delfínem) na Konopiště.

Dojeli jsme do Benešova, protože cesta z nádraží na zámek není žádná štrapáce, ale příjemná procházka svěžím a košatý parkem, kde je za každou větvičkou schovaný ptáček.

V zámecké zahradě ještě nebylo živáčka, kromě těch ptáčků.

Ale jak jsme tam vtrhli, tak už tam nebylo ani ptáčků.

(Odletěli. Nic horšího se nestalo).

Po průchodu parkem jsme dorazili do podhradí, vyzvedli si vstupák a pak už to šlo jak na drátkách.

Simonek vplul do kruhu na pána a to, že mu bude za nepatrně dnů jedenáct let, by si nikdo netipl ani v nejdivočejším snu nebo na drogách. Jedině ta skutečnost, že nastupoval ve třídě veteránů prozradila, že už to je postarší pes.

Od pana rozhodčího Leoše Jančíka získal známku V1, titul Best Of Veteran a postoupil tak do závěrečných soutěží o nejkrásnějšího veterána výstavy.

Soutěže začínaly až odpoledne a my se v nadbytečném čase poflakovali po zámeckém okolí, fotili se v rozkvetlých rododendronech a zdrhali před rododendrony, když se Simonek nafrkal pylu z květů a začal kuckat.

Pak jsem usnula na louce pod hradem a nevěděla o světě do té doby, než mi Delfín šlápl na hlavu. V pravou chvíli. Závěrečky začínaly za okamžik a stihli jsme je jen tak tak.

No a dobře že mi na tu hlavu šlápl, kluk jeden šedivá.

Simon, neboli JCh., GCh. VCh. Falco Compatriota Di Bonfini se stal nejkrásnějším veteránem výstavy. Tedy BIS veteránem.

Radost jsem měla velikánskou, protože na výstavě bylo plno jedinců. Náš klub totiž, kromě Italského ohaře, zastřešuje mnoho plemenen.

To máte: Griffona Korthalsova, Saint-germainského ohaře, Modrého pikardského ohaře, Bourbonského i Burgoského, Dánského, Bretaňského, Francouzského a Portugalského ohaře…

Prostě fantastický úspěch a skvostné ukončení výstavní kariéry.

Tak. Teď bych mohla report z výstavy vítězoslavně ukončit a plynule přejít k Simonově dcerce Rumor, která také září ve výstavních kruzích.

Ale já to celé shodím.

A vyjevím okolnosti, které tento Simonkův obrovský úspěch rázem smrsknou do malinké nepodstatné epizodky, hodné pousmání.

Vtip je totiž v tom, že Simon byl na této výstavě jediným veteránem. Takže nikdo jiný ani titul BIS veterán vyhrát nemohl, než Simon.

Ježiš, to je vtipný. Já se tu teď musím smát.

Ale teď už vážně k naší milé Rumorce (You Can Talk About Me) ♥

Ta řádí na výstavách v Jůesej.

A z těch fotokoutků mi jde zase hlava kolem. Zejména ten duhový je libový.

Prostě jaká matka taká Katka.

Ne, to ne, musím to nějak přizpůsobit.

Jaký otec taká Rumor.

Taky ne. To je neznělé.

Jaký tatínek, such Rumínek.

Takhle!

Kvě 1, 2024 |

Post By Agáta in  News 

21. 4. 2024

Tuhle jsem čekala na poště na Godota.

A stihla si přečíst Martina Edena i Kačeří příběhy a v hlavě si sesumírovat životní plány na čtyři roky dopředu.

Přesto mi ještě zbyl čas položit si otázku, zdali psi příliš neovlivňují můj život. Jestli se jim nadmíru nepodřizuji a nejsem v jejich područí. A oni nejsou nejlepšími přáteli člověka, ale naopak, já jsem nejlepší přítelkyní psů.

Odložila jsem na stolek, obložený barevnými blankety a podacími lístky, avokádo tvrdé jako kámen, které mě tlačilo přes náprsní kapsu do žeber (ano, avokádo já obvykle v kapsičce nosívám) a začala jsem si v hlavě přehrávat všechny zážitky, události a různé epizodky se psy.

Abych se odpovědi na tuto otázku dopátrala.

Například. Border kolie je pastevecké plemeno. A jeho přirozeností je věnovat se ovečkám. A tak já chci, aby se Polárník ovcím věnoval.

Teď ten pes, považte.

Kvůli mně vstane z pelechu (jen co já přilítnu uřícená z práce, ze které jsem musela odejít předčasně, z důvodu “návštěvy lékaře”) a dojde do předsíně. (Alespoň že si nemusí obouvat boty).

Seběhne schody a jde povinně k autobusu. Zaplatím mu jízdné, ale to není nic proti tomu, že on musí mít, narozdíl ode mě, nasazen košík. Praští mě s ním do lýtka, trumbera jeden, ale krve mi neteče moc. Asi to ani nebude na šití.

Autobus je natřískaný, protože se všichni vracejí z velkoměsta domů a tak celou cestu stojím. Chudák Polárník leží na klíně nějaké paní. Úplně cizí paní, která nedá jinak, než že: “tu prdelku ušatou bude celou cestu muchlovat.” To musí být prdelce ušaté velmi nepříjemné.

Uf. Konečně dorazíme do Nehvizd.

Trénink už mám dopředu zaplacený. Je pravda, že dost zdražili, ale večeře díky tomu budu mít jen o trochu chudší.

Polárník tedy může jít hypnotizovat ovečky.

Někdy bývá krapítek nevlídné počasí a pes je po práci s ovcemi nekonfortně obalen bahnem.

Já jsem sice také celá zablácená, protože mě trknul beran a neudržela jsem rovnováhu, ale stejně jsem ve výhodě, protože mám kabát.

Po tréninku polévám psa vodou z hřbitovní konve, aby se bahno odplavilo zpět do země, ze které vzešlo, takže ovečkomil vypadá jako zmoklá nutrie. Ale konečně tak můžeme autobusem uniknout z osidel Nehvizd.

Do Prahy dorazíme se zpožděním a o večerním divadelní představení, na které jsem měla rok koupené lístky, si můžu už nechat jenom v noci zdát. Horší ovšem je, že jsme nestihli zavíračku zverimexu, kde do dnešního dne probíhala akce na sušené plíce a prasečí ocásek zdarma.

Pomalu jsem se vrátila myšlenkami do reality života. Na poštu.

Avokádo, které leželo odložené na stolku, dozrálo. A na světelné tabuli se konečně objevilo moje číslo.

A já jsem došla jednoznačně k tomu, že psi se zcela podřizují mně.

Jsou to opravdu zlatí tvorové, ty aby jeden pohledal.

Fakticky, nejlepší přátelé člověka!

Autorka všech fotografií: © Nikol Pospíšilová

Dub 21, 2024 |

Post By Agáta in  News 

16. 4. 2024

Jeden je jak nabroušená nerezová kudlička od Victorinox, která svojí ostrou čepelí hravě rozřízne i meloun ve vzduchu a druhý je jako zrezivělá kovová zavírací rybička, která už se stěží zavírá. I otevírá.

Nějak tak by se dalo přirovnat účinkování Polárníka a Simonka na agility parkuru.

15. 3. si Poli v Buštěhradu splnil svoji první LA3 zkoušku a Simon na jaře, v necelých jedenácti letech, pomalinku ale jistojistě ukončil svojí agility kariéru.

Achich ouvej. Jen jak to píšu, je mi hrozně smutno. Skončilo něco nesmírně krásného a už se to nikdy, nikdy nevrátí.

Je to jako kdyby mi trošilinku umřel.

Agility je tak spojující sport. Neuvěřitelně posiluje vztah člověk & pes. A co všechno jsme se Simonem zažili, to se ani nedá odvyprávět.

To napětí na staru, absolutní propojení při běhu, soustředění jen na nás dva, takže okolní svět neexistuje.

Simonův vzhled a jeho osobnost, kterou každý obdivoval a na parkuru z něj nemohl spustit oči, nebo aspoň na něj oko na chvilku hodil, protože to byl v agility komunitě pes jedinečného vzhledu a neuvěřitelného drivu.

Legrácky na tréninku i závodech, endorfiny až za ušima a pak procházka domů přírodou, která už se pomalu ukládala ke spánku. A my jsme také byli unavení. Ale stačilo jen na sebe mrknout a věděli jsme. Oba jsme věděli.

Bylo to krásný a nebylo toho dost. Nikdy by toho nebylo dost, ale všechno jednou končí.

Na závěr sem frknu ještě poslední událost, stran běhu. Bohulibou událost.

16.4. začal charitativní běh Run and Help. A jako maskot byl vybrán psíček s modrým očkem a černou čupřinou. Psíček Polárníček. (Který mě také na fotografii zastupuje, protože je erudovanější v běhu, skoku i přemetu než já).

Dub 16, 2024 |