* ČAU, ŠTĚŇÁTKA *

Post By admin in  News 

22. 5. 2020

Nastalo to, co muselo neodvratně přijít.

Jenom to přišlo nějak strašně rychle.

Ano, je to tak,

štěňátka, tedy teď už spíše malí samostatní živočíšci,

odešli do svých nových bytů, domů, vil, zahrad, obýváků, hausbótů, pelíšků, postelí, houpacích křesel, gaučů a náručí.

Byly to čtyři měsíce, zdánlivě stejné jako každé jiné, ale ve skutečnosti výjimečné.

(Ano, zdaleka nejen kvůli štěňátkům).

A pro mě to byly nádherný čtyři měsíce.

Od začátku do konce.

Od napětí, jestli to klaplo a pak radosti, že to klaplo. Od nedočkavosti, kdy už se narodí

a zvědavosti, kolik jich bude. Od očekávání, jak budou barevní a genderově (ne)vyvážení,

přes velikánskou radost, když se narodili,

čekání na otevření prvního očíčka, pozorování jejich pokroků, prvních her, ale i bitek.

Až k jejich dokonané přeměně v dokonalé a samostatné psí jednotky.

Bude se mi po nich strašně stýskat.

A bude mi chybět to každodenní pozorování.

Na rozloučenou ještě fotky všech fešáků a fešand v postojích…

A to je všechno.

Tak štěňátka moje milovaný, mějte krásný a dlouhý životy!

Kvě 26, 2020 |

* ROZBOR OSMÉHO AŽ JEDNADVACÁTÉHO DNE ŽIVOTA ŠTĚŇÁTEK *

Post By admin in  News 

16. 4. 2020

Rozhodla jsem se, že popíšu a rozeberu fotky štěňátek (malinkatých přírodních děl) tak, jako se dělají rozbory obrazů.

Například Vermeerovo mistrovské dílo Mlékařka.

Vidíme obraz ženy nalévající mléko v místnosti – kuchyni. To, že jde o stylizování interiéru do kuchyně, soudíme podle chleba v ošatce, nůši pověšené na skobě hned vedle okna, džbánů a talířů na stole.

I přes nenáročnost a jednoduchost tématu zde umělec neuvěřitelně věrohodně zachytil jedinečný okamžik tekoucího mléka, dokonale reálné světlo prosvítající oknem do místnosti a dodávající ztvárněné situaci jedinečné kouzlo. Velmi věrohodně je zachycen výraz na ženině tváři – jemně pootevřená ústa a ladnost postoje, s nímž mléko nalévá.

Okno Vermeer používal pro perspektivu – jako část sestavy prostorových plánů, který nás nasměruje k ohnisku obrazu. Setkáváme se zde i s dalšími efekty, jako snížený strop nebo zvýšená podlaha. Tímto Vermeer povznesl malbu z pouhé reprodukce na reflexní, skutečné dílo.

Dalším rysem tohoto díla je způsob, jakým vyjádřil absolutní přesnost ve znázornění textur, barev, tvarů a nařasených draperií, aniž bychom při pohledu na obraz nabyli dojmu těžkosti a pracnosti.

Tento umělecký skvost byl namalován kolem roku 1660 a nalezli bychom ho v Rijksmuseu v Amsterodamu.

Tento snímek (a i všechny následující snímky a videa) byly pořízeny kolem roku 2020 v Björsboväge, ve Švédsku.

Na fotce vidíme zadek. Nebo spíše zadeček. Výjevu dominují packy, které vlivem perspektivy působí robustním dojmem. Jemňoučce a heboučce vyhlížející polštářky tlapek navozují dojem klidu a čistoty.

Ocásek směřuje doleva, což vnáší trochu chaosu a neučesanosti do jinak velmi poklidné fotky. Proporčnější by bylo, kdyby ocásek směřoval doprava. Také je rušivé, že na obrázku chybí horní půlka psa. Nevíme proč tomu tak je.

Z fotografie nelze určit, jestli se jedná o pejska nebo fenku. Nikoho ale na zádíčka přetáčet nemusíme. Z ověřených zdrojů (chovatelka) totiž víme, že bílooranžoví jsou pouze pejsci. A tak bude na obrázku zaručeně pejsek.

Následující fotografie nám nabízí pohled na poloprofil maličké fenky. Podle dek, polštářů a plyšového zvířete můžeme usuzovat, že se výjev odehrává v pelechu.

I přes jednoduchost tématu je zde jedinečně zachycen okamžik zírání na opici. Je dokonce možné, že vedou jedna s druhou dialog.

Světlo které prosvítá oknem umocňuje celou scénu a dává fotce úžasný náboj. Velmi věrohodně je zachycen výraz ve fenčině tváři. A co teprve ta ladnost posezu a jemně přivřená oční víčka, kterými se na opici dívá!

Z fotografie je patrné, že je opice umělá. Ovšem je vyrobena tak opravdově, že se fenka domnívá, že má v pelíšku živého Orangutana.

Naší pozornosti nemůžou uniknout ale ani obrázky pohyblivé – videa.

Na plátně vidíme štěňátka, která jsou asi opilá nebo zfetovaná. Už se pokoušejí štěkat a nahánějí tak hrůzu všem lidem okolo. Není radno se proto k porodní bedně přibližovat.

Za pozornost stojí také to, že se pohybují pouze hnědobílá štěňátka. Bílooranžoví pejsci spí.

Celý monotónní výjev rozbíjí ke konci videa maličký vyjící capart, sedící v levém horním rohu.

Můžeme se přesunout k další fotografii na které vidíme ležící objekt.

Přírodou dokonale propracovaná psí tělíčko vdechlo fotce život. Ideální proporce skrčených paciček, ocásku a hlavičky ve středové kompozic diváka vtahuje do nitra obrazu. A divák si klade otázku, co se asi pejskovi zdá?

O pozitivitě štěněčího snu nelze vzhledem k usměvavé tlamičce pochybovat. Pozorovatel ale může jen hádat, jestli se pejskovi zdá o mléku, mlíku or about milk.

Jin a Jang, černá a bílá, dvě (spojené) části jednoho celku. I tak by se dala popsat tato fotka.

Linie zavřených očních víček dvou psích sourozenců jsou centrálním motivem fotografie. Dopředu vystupující světlý čumáček upozorňuje více na bílooranžového psíčka a ten tím pádem fotografickému výjevu dominuje.

Umělé světlo dopadající na fotku nechává naprosto vyniknou kontrastnímu přechodu mezi hnědou a oranžovou psí hlavou. Totéž světlo také zjemňuje barvy a textury předmětů, zejména růžové draperie v pozadí.

Následující portrét je mimořádný v tom, že oplývá naprostou barevnou harmonií.

Tyrkysová modř a okouzlující růžová (plyšová zvířata) v levé části snímku, v kombinaci se zlatavě okrovou psí hlavou v podobném kompozičním poměru nedovolují divákovi vnímat nic jiného než tuto fotku.

Ve světle pootevřeného okna je tak dokonale zachycena tato téměř intimní chvilka štěňátka. Plachost pejskova pohledu, (který trvá jen zlomek vteřiny), na to tyrkysové zvíře je dojemná. Je z něj cítit láska, která doslova dýchne na nás, diváky tohoto výjevu.

Svoji úlohu zde sehrála i tmavá barva na pozadí fotografie, umocňující tajemnost psíčka, který jakoby vstupuje do obýváku diváka. A divák už už natahuje ruku aby podrbal pejska pod bradičkou. Ale ne, nejde to. Je to jen iluze.

Fotografie jsou iluze.

Navíc je dokonale matoucí červený obojek na krku štěňátka. Červenou přeci nosí holčičky, ne? Ne. Toto je chlapec.

Další z pohyblivých obrázků snad ani komentář nepotřebuje.

Měla bych jen jednu poznámku. Není hezké od matky, že ujídá stravu svým vlastním dětem.

A taky ten oranžovej by se nemusel sobecky cpát a lézt až do misky.

K organizaci prostoru na dalším snímku slouží překřížené packy a hlavička. Ty tvoří čistou linii prolínající se snímkem jako paralela.

Dominantní levá strana fotky je podpořená gestem (vyplazeným jazejčkem) a natočením hlavy štěňátka. To pohled diváka upoutá a pejsek vlevo tak na sebe strhává veškerou pozornost.

Tato fotka nás ale nutí i přemýšlet.

Patří hlava vlevo k nohám vpravo?

A tělo vespod patří k hlavě vpravo?

Možná ale tělo vespod patří k nohám nahoře.

A nebo ta hlava vpravo by mohla patřit k těm nohám…

No.

Některé výklady fotek či obrazů nemusí být úplně přesně interpretovány.

Na tomto snímku je mistrně zacházeno se světlem, kdy je část hlavičky ukryta ve stínu a čumáček je osvětlen. Takové osvětlení dodává portrétu nádech lehké dramatičnosti.

Kompozice z anfasu vyfotografované hlavy pobožně vzhlížející psí princezny na nedominantním tlumeném pozadí tvoří Zlatý řez.

Hlavní děj se odehrává v popředí fotky a je osvětlený. Podružný děj (spící sourozenci a plyšová zvířata) v pozadí výjevu zůstává v odstínech šedi, červené a modré barvy.  Tím se vytváří dojem prostoru v obraze.

Na poslední fotografii vidíme spící psí tělíčka schematicky seskupená v ukázkovou diagonální kompozici.

Huňatá a výrazně barevná draperie v pozadí ostře kontrastuje s těly štěňátek a dodává tak pejskům mnohem větší důraz a dramatický ráz.

Nelze si nevšimnout jisté rasové preference štěňátek. Oranžoví inklinují k oranžovým, hnědí k hnědým.

Můžeme jen doufat, že to do budoucna nezavdá příčinu k nějakým rasovým potyčkám.

A na závěr ještě jedna novinka.

Kluci a holky mají už i svá oficiální jména! (Viz. poslední foto ve fotogalerii – prvních pět jmen pejsi, dalších pět fenky).

A teda já jsem ostuda. Vím pouze kdo je Usain Bolt. Jméno Asafa Powell mi taky něco říkalo (zpěvák jsem si myslela že to je) a zbytek jsem si musela vygooglit.

Ha ha ha. Chovatelka má asi ráda sport.

(Asafa Powell není zpěvák).

A štěňátka určitě čeká zářivá budoucnost.

❤❤❤

#ilovethem #malisimonci

Dub 16, 2020 |

* UŽ JE TO TADY !!! *

Post By admin in  News 

26. 3. 2020

Ve čtvrtek, dvacátého šestého března, se Simonovi narodila štěňata.

Je to víceméně zajímavá událost, ale nebudeme z toho dělat vědu. Vlastně to ani moc zajímavá událost není.

Vždyť se jedná jenom o zvíře, o nižší druh, než je člověk. Je to pouze savec (viz. níže) kmene strunatců, řádu šelem, čeledi psovitých. A takových psů se dnes a denně rodí miliony.

Takže nic převratného se nestalo.

Jsem velmi inteligentní a dospělý člověk, tudíž nějaké infantilní dojímání a šišlání ode mě rozhodně nečekejte. Tady nejsme na Mimibazaru a texty zde mají vysokou úroveň.

Nedá se ani říct, že jsou ta štěňata hezká. Oči mají zavřené, takže nejde rozpoznat, jaké mají úmysly. Jestli třeba nebudou intrikovat.

Nebo tak něco.

I když teda pacinečičinky mají kouzelňoučký! Jak jsou malinký a novoučký, neochozeňoučký. Jako by byly právě vyrobený v továrničce.

A jak se maminečka Rio o štěňátečka hezounky stará!

Jenom škoda, že tam nemá manžu Simona. Vidět je pospolu u jejich mimísků by bylo pohlazeníčko po dušič…

Ne, ne, ne. Klid.

Nějakou úroveň si musím zachovat.

A ty packy jsou nebezpečné. Mají ostré drápy a můžou být pro člověka rizikem.

Musí se ale nechat, že mají buclatý nádherný tělíčka s heboučkou srstičkou jak z alabastříčku.

A já se picnu, jak ono se to dobejvá k cecíčkům! A ocásečky mají dokonaloučce oválňoučký a ideálně dlouhouč…

No tak. Prrr, prrr.

Nevím co je hezkého na těch tlustých tělech.

Ani fleky na sobě ta štěňata nemají pravidelně umístěné. Mají je tam rozložené neorganizovaně. Jsou to různě velké fleky a to mě rozrušuje.

A ocasy mají moc dlouhé, vždyť to je jak zadek hada, dobrý tak maximálně jako záložka do knihy.

Ovšem jak ta drobotinka sladce kníká! To je neskutečně lahodnej zvuk, který by šel pouštět jako relaxační hudba místo zvuku velryb. Miláčci milovaňoučký a krásňouč…

Dost! Musím si opravdu zachovat nějakou intelektuální úroveň a vyspělost.

Vydávají podivné zvuky, ta psí mláďata. Vůbec nevím co jako chtějí říct. Já jim nerozumím.

Ale teda hlavičky mají dokonale kulaťoučký. To snad ani není možný, jak jsou souměrňoučký.

A jak hajinkaj ťuťánci slaďoučký. A nosánečky mají vůbec nejroztomilejší a funěj nejmelodičtěji na celém světě, drobátka zlatý.

Ne. Hlavy mají moc malé. I když…

Vzdávám se.

Ňufánci milovaný…

…broučci nádherný….

…ťu ťu…

…zlatíčka…

…prdelky…

…pusinky…

…nejkrásnější ve vesmíru… a i v galaxii, i když to je možná to samý, nevim…

…a chytrý…

…a pracovitý, společenský, poslušný, kamarádský a geniální určitě…

…miláčci cukrblíkový…

…sluníčka nejzářivější…

…pejsánečci nejrozkošnější…

Tak.

Teď tady ten svůj malinkatej virtuální prostůreček, pardon, chtěla jsem říct malý virtuální prostor, budu setsakramentsky spamovat těmahle malejma pišišvorama!

A teď to hlavní.

Narodilo se celkem deset štěňátek ❤.

Pět kluků (tři bílooranžoví, dva hnědo-bílí) a pět hnědobílých holek.*

(Myslím, že má Simon silné geny).

Všichni jsou krásní, (jak už bylo  ̶j̶e̶d̶n̶o̶u̶ třicet sedm krát řečeno) silní a zdraví, s porodní hmotností od 457 do 592 gramů.

Takže kdybyste měl někdo zájem o štěňátko po nejlepším psovi na světě, Simonovi, tak si naplánujte výlet na ten nádherný sever, do úžasného Švédska a zazvoňte na zvonek chovatelské stanice Royalty Rocks.

I když ony teď budou vlastně dva roky zavřený hranice. Tak nic.

A na závěr foto hrdého otce, který si podmanil Staromák.

* Nejsem dobrý tipař

… andílci nejkrásnější…

Bře 26, 2020 |

* ZPRÁVY Z NITRA *

Post By admin in  News 

24. 3. 2020

Musím zde zaznamenat, jak se věci mají. Teda jak se štěňátka mají. (Protože pes není žádná věc, ale je to pes).

Evidentně se něco děje.

Tady je Rio 45. den březosti.

Jelikož váhové přírůstky se sledovat musí, je zde zdokumentována váha fenky 46. den březosti a Riuška, která kouká jako vykuk.

Následuje hororový snímek, až na dřeň, ze 47. dne, na kterém mě děsí ty lidské lebky, které tam vidím.

No už brzy uvidíme, co z toho nakonec vyleze.

Tady už si Rio zabydluje porodní skrýš (foceno 47. den).

Na tomto snímku právě padesátého dne toužebně čeká na oběd.

Padesátý druhý den a dopředu se převažující Rio.

Padesátý šestý den vidíme balon na fotbalovém hřišti.

A protože jsem tipovací typ, tak hodím do placu jedenáct tipů.

Myslím, že se narodí jedenáct štěňátek.

Sedm hochů a čtyři děvčata.

Tři bílooranžové fenky, dva bílooranžoví psi, jedna hnědobílá fenka a pět hnědobílých pejsků.

Níže padesátý sedmý den a chudák holka!

Tady další hororový výjev, konkrétně videiko z 57. dne…

A na závěr foto z 58. dne. Asi to každou chvíli vypukne…

Poslední náhled do nitra bude na Delfínovo ❤.

Výmaráci trpí na dilatační kardiomyopatii, takže musí chodit každý rok na vyšetření na specializovanou kliniku, určenou klubem.

A jupí, Delfín má zdravé ❤!

Jako fakt jsem šťastná!

Bře 24, 2020 |

* SIMONOVA HOLKA JE V TOM! *

Post By admin in  News 

24. 2. 2020

Včera večer jsem šla do obýváku zalít kaktusy a bočním pohledem vidím, že Simon sedí zaraženě v rohu.

Sedla jsem si k němu na zem a povídám: “cácorko, copak se děje? Nechceš mi něco říct?”

Simon se otočil a neochotně začal: “nó, víš, já, já to…”

“Prosimtě, leze to z tebe jak z chlupatý deky”, přerušila jsem ho. “Normálně mi vyklop, co se stalo.

Nevinně se na mě podíval a špitl “čekám štěně”.

Konvička mi vypadla z rukou a voda se rozlila po podlaze.

Roztřeseně jsem došla do kuchyně a kopla do sebe plnou hrst rumových pralinek.

Po chvilce jsem se vrátila do obýváku, začala chodit dokolečka po pokoji a hystericky lamentovat.

“Ježišmarjá, to je neštěstí! Jak se tohle mohlo stát? Já ti zmaluju zadek, že si tejden nesedneš!

A hlavně, co tomu řeknou lidi?

Jestli se to dozví stará Kadeřábková, tak to je jako vyhlásit to rozhlasem a já až půjdu dolů do prádelny, tak si na mě bude každej ukazovat a šuškat si, že neumím vychovat vlastního psa!

Dochází ti vůbec, do jaký situace jsi mě dostal?”

“A taky si uvědom, že je ti šest let!”

“Šest a třičtvrtě”, přerušil mě Simon.

“Neskákej do řeči, když mluví autorita,” obořila jsem se na něj.

“Je ti šest let a jsi ještě malej hoch.

A moc by mě zajímalo, copak vy jste neměli na cvičáku zdravovědu? Co vás tam učej?

To jsi nemohl použít ochranu? Proč jsi nepoužil ochranu?

A nebo proč sis alespoň nedával pozor?”

Chrlila jsem na něj další a další otázky.

Simon se sklopenou hlavičkou seděl stále v tom rohu.

Na mě toho ale bylo opravdu moc. Musela jsem jít zase do kuchyně, dojíst všechny rumové pralinky.

Ale výslech zdaleka ještě neskončil.

Vrátila jsem se zpět do obýváku a důrazně jsem na něj naléhala.

“Simone, teď a tady mi řekneš, kde a kdy k tomu došlo!

No tak, čekám!”

Neochotně přiznal: “na konci ledna”.

“Jak jsi měl jet s kamarádem Azorem na chalupu a měli jste si tam stavět tanky ze sušenejch kaštánků, že jo?” Dovtípila jsem se.

“Jo”, odvětil rezignovaně Simon.

“Takže tys mi lhal! Ty jsi tam jel s fenou, zatímco já jsem tady v Praze žehlila ponožky a Delfínek uklízel tvoje roztahaný hračky.

Panáček si užíval a my jsme doma s gruntovali. No to je opravdu výborný.”

“Okamžitě mi řekni, co je to za fenu! Znám jí? Je to slušná fena? Jak se jmenuje?”

Chrlila jsem na něj otázky jednu za druhou.

“Je to švédka a jmenuje se Rio”, Simon na to.

Jako kdyby do mě uhodil blesk.

“Ježišimarjá, to se mi snad zdá. Švédka? Snad brazilka, ne?” Řekla jsem posměšně.

“Proč švédka? Nejsou ošklivý?

Tady v republice je tolik fen a pán si vybere švédku.

To je ten mutiku…multikuri…”

“Multikulturalismus”, opravil mě Simon.

“Teď děláš chytrýho, no jistě. Vy mladí víte samozřejmě všechno nejlíp.”

Šla jsem opět do kuchyně a snědla jsem krabičku od pralinek.

To mě trochu uklidnilo a zkusila jsem to na Simona ve smířlivějším tónu.

“Simonku a nešlo by s tím ještě něco dělat? Jste oba mladí, perspektivní, to štěně by vám zkazilo život.”

“Jako myslíš interupci?” Zeptal se mě Simon.

“Ano, myslím interupci Simonku”

“Tak to v žádném případě. Já nezabiju svoje štěně!” Rozčílil se Simon.

“Ježišmarjá”, vykřikla jsem. “Jaký štěně? Je to jenom shluk buněk!

No tak když to nepůjde po dobrym, tak to půjde po zlim,” povídám.

“Od mě chlapečku už žádnou podporu nečekej. Nemysli si, že tady budete bydlet. Já potřebuju svůj klid a nějaký štěně by mě rozptylovalo.

Spolu jsme skončili. Teď jdi spát a zítra si o tom ještě promluvíme.

A tvoje růžová opice se zabavuje!”

Do druhého dne se mi ale vše rozleželo v hlavě.

Vždyť on je to vlastně zázrak ten novej život.

A jak pak ten malej živočíšek bude mít ty roztomilý pacičky, dokonce čtyři. A ouška. Dvě ouška. Nebo třeba i tři ouška. (Ale to by nebylo žádoucí).

A až se poprvé nemotorně rozběhne za balónkem, to bude legrace.

Ano, mláďátka jsou radost.

Takže tramtadadááá!

S obrovitánskou radostí oznamuji, že Simon & Rio budou mít štěňátka, která se narodí koncem března v chovatelské stanici Royalty Rocks ve Švédsku.

Březost už je potvrzena.

JChCZ, GChCZ Falco Compatriota di Bonfini
(Ch. Paggio Compatriota di Bonfini X Ch. Nubia del Tavuliddaro)
❤
SEVCH J NORDUCH SEUCH DKUCH NOUCH NORDIC CH Capriel from Magnificos Kingdom
(JChRus,Blrs, ChRus,Blrs Azrael il Sense Della Vita X JChRus, ChRus,Blrs Zemfira from Magnificos Kingdom)

Tak hodně štěstí, Riuško!❤

Úno 25, 2020 |