27. 10. 2013
Jůůů, kéž by globální oteplování znamenalo, že každý rok bude takovýhle říjen!
Venku bylo tak nádherně, že jsem i dobrovolně hrabala listí. Trvalo to sice trošku delší dobu (konkrétně asi třikrát tak delší dobu) než obvykle, protože Simon do shrabaných hromad skákal, válel se v nich a roznášel listí v zubech znovu po celé zahradě, ale nakonec jsme přeci jen mohli vyrazit ven.
Stromy byly krásnější než v létě, kdy jsou všechny nudně zelené, sluníčko dělalo zajímavé pozadí na fotky (které jsem ale bohužel, při svém antitalentu, nedokázala využít) a z dálky hvízdal drozd (ne, kecám, to už by bylo té romantiky moc).
No a tak jsme šli lesem, loukou, polem a potokem a šli bysme ještě dál. Ale museli jsme s Instinktem brát ohled na naše ještě ani ne půlroční štěňátko a tak jsme to stočili domů.
A nejkrásnější, až kosmický zážitek dne? Máme na zahradě jabloň, které je zhruba 20 let. Vždycky měla jen tři, čtyři jablka. V září minulého roku byl pod ní pochován Můj Nejdražší (Hippánek) a tento podzim byla jabloň obsypána jablky! Která jsou sladká a výborná. Ani jsme je neměli kam dát, kolik jich bylo.
Takže v té jabloni bude Hippodamus žít dál…(a myslím, že štrůdl z těch jablek bude výborný)