5. 7. 2014
V první, červencové sobotní ráno mě probudilo jemné šustění. Rozespale jsem vykoukla z postele a vidím, že se mi Simonek s Instinktem hrabou v diáři! Drápkem se zastavují u data 5. 7. a když vidí, že tam není vyznačená žádná výstava, Simon si radostně odfrkne a Instinkt mu olízne ouško. Znamená to pro ně totiž to, že se budeme věnovat naší úplně nejoblíbenější činnosti – hikingu (tedy pardon, turistice. To slovo se mi ale nelíbí, tak jsem si vypůjčila a zkomolila slovo pojídačů hamburgerů a také cestujících červenými autobusy, kteří musí mít deštník vždy při sobě).
Hned jsme vyrazili vstříc sluníčku a vůni lesa, protože v Praze je to s tou vůní špatný. Simon tentokrát nedal jinak, než že si s sebou vezme balónek (samozřejmě ho za chvíli ztratil.)
Putovali jsme lesy, polními cestami, tajuplnými stezičkami vyšlapaných od divokých prasat a také kolem řeky Berounky, která psy dokonale osvěžila.
Najednou vidím, že Simon nese žabku! Žabka byla skoro nová, tudíž bylo jasné, že někomu patří. A tak jsem Simonovi vzala z huby žabku a volám: “Haló, našla jsem žabku, čí je”? (Už ta lež ve větě, že jsem žabku našla, přitom byla ukradena mým psem!). Hnědého Skokana, který se vynořil z pod hladiny jsem ujistila, že se nejedná o jeho partnerku, ale o dámskou botu žabku. A on se s úlevou zanořil zpátky do vody.
Hledání majitelky žabky ale intenzivně pokračovalo, až jsem narazila na stan, kde se už lidé po botě sháněli. A byli to velmi milí lidé, protože se vůbec nezlobili a dokonce s nadhledem přešli i slinu na žabce, kterou jsem nějak přehlédla (ale samo hned v Berounce umyla).
