13. 11. 2014
Hola hola! Simonovi je rok a půl. Nebo-li osmnáct měsíců. Chcete-li 547,5 dnů. (Tento prapodivný výsledek sice nechápu, ale když 365 + 365 : 2 = 547,5 tak to tak prostě bude) (Každopádně minuty a vteřiny už radši odmítám počítat).
A proč už mu je rok a půl? Protože čas jeho života je nemilosrdně odkrojován den za dnem, ostatně stejně jako čas každé jiné bytosti na této planetě.
Ale tedy jak tak koukám, začala jsem strašně pesimisticky. To asi proto, že už třetí den prší a já se snad nikdy v životě, který je mi nemilosrdně odkrojován den za dnem, nenaučím manipulovat s deštníkem.
Po takové době s brakoušem můžu říci, že volba tohoto plemene byla jedním z mých nejlepších rozhodnutí. Tak povahově dokonalého psa, který se tolik hodí právě k mé povaze (to se nechválím, protože přeci pouze protiklady se přitahují!) jsem si ani ve snu nevysnila.
Nemůžu z něj, když mě ráno budí mručením a kroužením po místnosti s hracím uzlem v hubě a jazejček mu visí poněkud na stranu, protože se už prostě nikam jinam nevejde. Zlobím ho, když mu házím kamínky pro které se potápí, ale které stejně divoká voda nadobro pohltila. Jsem mu vděčná když po sprše zjistím, že nemám v koupelně pantofle a on mi je přinese. Směju se, když zápasí s kládou, jako kdyby byl lvem bojujícím s něžnou gazelou. Obdivuju ho, když hbitě vyběhne kopec na který se já škrábu půl hodiny. Miluju ho když na mě mrkne, pohodí ušima a jdeme si hrát…
♥
