23. 11. 2014
Už delší dobu probíhá sezóna jednoho šťavnatého ovoce, kvůli kterému se to v Ráji pěkně zašmodrchalo.
A tohle ovoce, si snad ještě víc než Steve Jobs, oblíbil Simonek. A to tak, že hrozně moc!
Naše podzimní procházky a toulky se v podstatě proměnily ve výpravy za hledáním jablek. Simon už přesně ví, kde je hledat.
Pod stromy, před ploty i za ploty zahrádkářů, v baťůžkách dětí na výletě, v kompostech na okrajích vesnic a v tajných norách divokých prasat, která si tam jablka na zimu chytře poschovávala. No tak chytře…když je objeví strakáček, mají smůlu.
Nejdříve mi Simon nese jablko vítězoslavně ukázat a pak začne hra. A tak jak si hraje on, jsem si nevyhrála ani já, když jsem v pěti letech pořádala válku Igráčků s Legáčkama.
Hází jablko do vzduchu, skáče pro něj, znova si ho nadhazuje a úplně nejraději jablko schválně pouští z kopce a následně ho chytá, aby ho zase pustit z tlamičky a ono se opět kutálelo z kopce dolů. A tak stále dokola. Plný radosti ze života, strašně šťastný na světě.
A jakmile je Simon zažrán do hry, přichází Instinktův čas.
Vždy se mi zdá, že se snad na tu chvíli proměnil v neslyšnou pumu. Ouška má najednou taková kulatější, fousky se mu prodlouží, srst získá ebenový nádech a jeho oči přímo svítí do dálky.
Jde tři kroky za Simonem, upřeně sleduje každý jeho pohyb a čeká na sebemenší bráškovu nepozornost, aby mohl jablko ukořistit. A když se taková příležitost naskytne, mrštně skočí, tesáky se zakousne do jablka a utíká ho zardousit na okraj cesty.
Když o tom tak přemýšlím, Instinkt takhle za den spořádá i deset jablek. Ale já jsem četla, že jsou velmi zdravá. A vůbec, hra je hra.
A pak nastává třetí etapa a to boj o šťopku. Inouškovi, který už má opět svoji roztomilou psí podobu, trčí jako miniaturní klacíček z tlamy a Simon na něj štěká a doráží a nic jiného na světě než šťopka ho nezajímá.
Prostě až skončí sezóna jablek, bude to pěkná nuda!
