18. 7. 2015
Žádné léto si nenecháme ujít alespoň jednu mladoboleslavskou výstavu. Je to blízko, je tam pohodička a živé kačenky v řece, tekoucí vedle výstavního areálu.
Letos jsem Simona přihlásila na výstavu červencovou, národní, protože mě zaujal rozhodčí až z Asie, konkrétně z Kazachstánu.
A tak jsme brzy ráno vlakem frnkli z rozpálené Prahy do neméně rozpálené Boleslavi. Vzala jsem s sebou i Insta, což byla blbost, jinak se to nedá napsat, protože není nejmladší a to vedro už hodně špatně snáší. I když jsem ho pořád polévala vodou a dohlížela na to, aby byl ve stínu, stejně se pobytu na slunci nedalo vyhnout a já jsem se o něj děsně bála.
Když jsme dorazili na výstaviště, dozvěděli jsme se, že se organizátoři výstavy dozvěděli od kazašského rozhodčího, že nemá aprobaci na lovecká plemena a nemůže je tím pádem posuzovat. Italové tak byli přiděleni k rozhodčímu MVDr. Františku Šimkovi.
No a to je velmi bodrý a velmi přísný rozhodčí. Při vstupu do kruhu mi úvod zrovna nevyšel, protože jsem mu řekla: “to je Italský ohař”. Nevím jestli to bylo vedrem nebo tím, že předtím posuzoval samé teriéry a já tak tímto sdělením chtěla za teriéry udělat tlustou čáru. Ale pro příště, opravdu není dobré poučovat rozhodčího o tom, co že před ním stojí za plemeno 
Naštěstí to pan Šimek přešel se smíchem a jal se posuzovat.
Byl velmi důkladný a Simon se mu líbil. Ve třídě pracovní mu zadal známku V1 a titul CAC. Protože ale prý Simon nemá pod krkem lalok, Národního vítěze už mu nedal. Jelikož je to opravdu velmi přísný rozhodčí, který nedává výborné jak na běžícím pásu, tak jsem byla se Simonovým posudkem a tím, že vůbec od tohoto rozhodčího získal titul, velmi spokojená. A protože druhá fenka IO, která na výstavě byla, dostala známku velmi dobrou, tak titul BOB nebyl zadán a v závěrečkách se proto žádný Ital neukázal.
Po posuzování jsme rychle sbalili saky paky, rozloučili se se známými, nechali si výsledek zapsat do PP, převzali medaili, doplnili zásoby vody a uháněli co nejrychleji na vlakové nádraží. Bohužel, i když se cesta vinula podél řeky a kolem byly stromy, sluníčko svými paprsky stejně proniklo úplně všude. Tak jsem alespoň Insta při cestě symbolicky ovívala výstavním katalogem.
Domů jsme dorazili odpoledne a až do večera leželi s vyplazenými jazyky na chladivých dlaždičkách.
