23. 1. 2016
Tuhle na procházce jsme si to vesele mašírovali sněhem. Najednou ale psi zastavili a celí ztuhli. Ani fousek se jim nepohnul, oči měli upřené na místo před sebou.
A teď už i já jsem si všimla, že sníh před námi se vlní. Vidím dobře? Had? (Možná hadice, pohlaví plazovo nešlo dost dobře rozpoznat). Ano, před námi byla obrovská, snad dvacetimetrová, Anakonda!
Instinkt se šel okamžitě schovat za keř a já jsem si říkala: “to je strašné, kdo nás zachrání, když nikde není ani živáčka? Zemřeme tady. Spolkne nás had!” (Marně jsem hledala nějakou tlustou sukovici, kterou bych použila na naši obranu. Všude kolem byly jenom nekonečně bílé pláně).
A najednou vidím, že se Simon na nebezpečného predátora vrhl!
Zakousl se té bestii do zátylku, začal jí cupovat, nadhazovat nad sebe a opět se do ní zakusovat. Zuby mu sklouzávaly po jejím kluzkém těle. Anakonda syčela, zlověstně vyplazovala rozdvojený jazýček a ohrožovala Simona jedovými zuby. Síma se ale nevzdával. A neohroženě opakoval útoky na ni.
Had se bránil a chtěl obvinout Simonovo tělo, aby ho znehybnil a mohl si ho pomalinku nasoukat do chřtánu. Byl v té kruté zimě evidentně vyhládlý. (Toto byl velmi dramatický moment).
Naštěstí se ale Simonek, díky své hbitosti, vyvlékl z jeho sevření. Souboj byl vyrovnaný a my s Instinktem jsme spoza keře jen malinko vykukovali a ani nedutali.
Síma sebral svoje poslední síly a rychlým chvatem uštědřil hadovi smrtelnou ránu.
Po dlouhém a náročném boji byla Anakonda přemožena a Simon vítězoslavně stál s udolaným plazem v tlamě a ufuněně oddychoval.
Byli jsme zachráněni!
