13. 11. 2016
Venku už je pořádná zima. Taková ta, která zalézá do morků kostí. Navíc vítr si najde vždycky nějakou skulinku, vleze pod bundu a studí. Brrr.
Tuto neděli ale vysvitlo slunce, svítilo o sto šest a bylo prostě nádherně.
Já jsem měla plno práce a v plánu vzít chlapce pouze na malou procházku. Simon si ale sedl k oknu a toužebně se koukal skrze sklo. Pak začal ostentativně lézt pod záclonu a nadzdvihávat ji. Slunce tak ozářilo celý pokoj a déle už nešlo odolávat tomu jít ven.
Venku Sim řádil jako černá ruka. Jak je teď sám, bez Instinkta, moc se mu stýská. Více vyhledává společnost jiných psů a druží se.
Dokonce vyvedl jeden husarský kousek. Jakési holčičce se vytrhl psík i s vodítkem. Simon ho za to vodítko čapl a ubíral se s ním směrem k domovu.
Začala jsem na něj volat: “Simone, vrať ho! Toho pejska si nemůžeš nechat, to je krádež! Chytne tě četník a bude malér”.
Neochotně se otočil a loudavě se s pejskem na vodítku vracel směrem k nám.
Pak byl chvíli uražen. Ale jak se kolem něj mihl další pejsek, tedy fenka, v tu ránu zapomněl na všechny křivdy, které na něm byly spáchány a vrhl se do víru hry.
Nakonec jsme byli venku asi šest hodin. Viděli jsme i jezdce ve zbroji na koni a až soumrak nás vyhnal z té krásné přírody domů, na šálek horkého čaje a misku studené vody.
Večer jsem se ještě vrátila k té odpolední příhodě, odcizení psa a ptala jsem se Simona: “myslíš, že je rozumné, pořizovat si nějaká nová štěňátka do této zvláštní doby? Když v těch zaoceánských spojených zemích zvolili za prezidenta toho…no, jak se jmenuje, ten blonďáček s přehazovačkou…ježiš, teď mi to vypadlo…jmenoval se tak i ten pes, Baset, z filmu Zítra vstanu a opařím se čajem… už vim! Donald!”
Jediná možnost je, pořídit si americké národní plemeno. Leda to, by byla bezpečná volba.
Musíme prostě volit lépe než ti američtí, nevzdělaní, bílí muži.
Tak a teď už spinkat. A dobrou.
