13. 5. 2018
V těchto dnech slaví můj věrný přítel, soudruh Simon, své významné životní jubileum.
Protože má podnik ve kterém pracuji družbu s JZD Slušovice, dostala jsem pro něj velkou hovězí kýtu. (Byla jsem ráda, že nemusím stát frontu na maso).
Hovězí jsem zamrazila na horší časy, (kdybychom se museli s plynovými maskami ukrýt v bunkru, v případě příjezdu imperialistických Američanů) a kost jsem dala Simonovi ke hlodání.
Na podnikovém aktivu byl dokonce vznesen návrh, že by měl být Simon na týden vyvěšen na nástěnce cti před vstupem do naší továrny, protože měli ještě všichni v živé paměti, jak zneškodnil diverzanta, který se vloupal do výrobní haly a chtěl odcizit matky do rozhlasových přijímačů Tesla, které v podniku vyrábíme. Příslušník VB, který záškodníka vyšetřoval zjistil, že je onen poberta chtěl následně prodat ve výkupu sběrných surovin.
Tímto hrdinským činem Simon předčil kdejakého vlčáka pracujícího u pohraniční stráže.
Návrh jsem ale skromně odmítla s tím, že na nástěnce cti by měli býti pověšeni jinší soudruzi a soudružky, kteří se spíše zasloužili o rozkvět státu. Například soustružnice Pivoňková, která na výročí VŘSR vyfrézovala dětem z mateřinky držáčky na Pribiňáčky a která byla právě na tomto aktivu jednomyslně zvolena předsedkyní odborů.
(Druhým z kandidátů na předsedu byl doktor Hlušička, podnikový právník, ale myslím si že je dobře, že byla zvolena soudružka Pivoňková, z našich dělnických řad. Nevím, ale k té “inteligenci” nemám přílišnou důvěru).
Simonovi k jeho velkému dni chtěli popřát i významní soudruzi, což nešlo odmítnout a jako svazačka jsem měla slzičky v očích, když za zvuku budovatelských písní všichni Simonovi k narozeninám gratulovali.
Hlavním hřebem programu bylo udělení Leninova řádu. Byl Símovi zapíchnut přímo do kožíšku. Pravda, trošku zakvíknul, ale byla to pro něj taková pocta, že to rád vydržel. Viděla jsem na něm jak je hrdý.
Na slavnost přišli i zástupci Národního výboru a spolustraníci s chlebíčky a vůbec, bylo to velmi povedené odpoledne.
Jenom škoda, že se nemohl zúčastnit i soudruh Zeman. Byl nemocen.
Ještě nás ale čekala večerní rodinná oslava.
Před ní jsem se ovšem musela stavit u holiče, nechat si udělat trvalou, abych večer dobře vypadala. Pak jsem ještě zaběhla na OPBH, aby už nám konečně po půl roce poslali instalatéra a ještě jsem musela rychle vyměnit koruny za bony, protože jsem chtěla oslaveci koupit v Tuzexu kus moc krásné tesilové látky, abych mu pak po večerech u seriálu spíchla nový povlak na polštář.
Když jsem potom vbíhala do našeho baráku, odchytl mě ještě domovní důvěrník s tím, že je v sobotu akce Z a budou se natírat lavičky. Ihned jsem nadšeně přikývla, protože takovéto dělbě práce fandím. Velmi ráda nezištně pomůžu, abychom to tu měli všichni pěkné.
Vůbec ráda vzpomínám na to, když jsem minulé léto na žňové brigádě pomáhala jako řidička kombajnu našim zemědělcům, aby tu bitvu o zrno úspěšně vybojovali. Protože když si lidé pomáhají, je to krásné.
Samozřejmě že ani soudruzi Simon s Delfínem nezaháleli. Pobíhali za mým kombajnem a sbírali do tlamiček poslední klásky, které už ten velkolepý stroj, vyrobený bratry Sověty, nepobral. Aby opravdu žádné zrno nepřišlo nazmar.
Den končil a zapadající slunce dělalo psíkům nad hlavami svatozáře. (I když samozřejmě Bůh neexistuje).
Ano, jsou to krásné vzpomínky. (A leckteré momenty mám zachycené na diapozitivech, protože jsem s sebou měla svojí Prakticu).
Ale to už jsem opravdu velmi odbočila a musím to opět stočit od minulého léta k letošnímu jaru, k oslavě Simonových narozenin.
Jedlo se to hovězí maso z mrazáku, protože dort, pomeranče ani banány jsem nesehnala. Hráli jsme Človeče nezlob se, Pexeso a radovali jsme se, že je pět let na světě tenhle skvělý pes. Pes Simon.
.
Na tomhle světe, v této krásné zemi. A já jsem ráda, že zde můžu tvořit a pracovat, protože všichni společně dokážeme mnoho.
Neboť v naší vlasti může i ten (ne)obyčejný pes běžet vstříc světlým zítřkům.
Tak čest práci!
