* AGILITY TÁBOR CELNICE 2019 *
24. – 29. 6. 2019
Tralala. Konečně jsme se dočkali. Nedočkavě očekávaného týdne na agility táboře v čarokrásných jižních Čechách.
Abychom ale mohli odjet, musela jsem nejdříve zabalit. Kartáček, šitíčko, špejle, Bibli a tak.
Ovšem já nesnáším balení. A ani balit neumím.
Půl hodiny jsem seděla na vaně a pak jsem se do toho teda pustila. A dokázala to.
Takže jsme konečně mohli frčet směr -> jih.
A to jako úplně na jih, přesně na hraniční bod, do Nových Hradů, k budově bývalé celnice.
Protože tam milovníci psů vybudovali hotel pro psy (a lidi), kteří mají vztah ke psům totožný jako oni sami. Teda ty lidi pro které to je vybudované mají totožný vztah ke psům jako ti, jež hotel vybudovali. Ale i ti psi, co do hotelu přijedou musí mít totožný (tedy kladný) vztah k ostatním psům jako zakladatelé hotelu (i když ti sami nejsou psy), jinak by tam vznikla mela.
Teď jsem se do toho nějak zamotala. A hlavně Kanta do toho netahat.
Tak jinak. Jeli jsme do hotelu, který je primárně určen lidem se psy.
A takové místo je pro (pozor, teď budu muset napsat slovo, které extrémně nemám ráda) pejskaře rájem.
Psi tam mohli všude. Do sprchového koutu, do postele, na okno i na stůl.
Prostě totální SVOBODA. Žádné omezování. No stress.
Jelikož ale já tak benevolentní nejsem, svým psům jsem zavedla v tom psím ráji přísná pravidla.
Na postel jen přes mou mrtvolu, do sprchy pouze večer a na stůl klidně.
Delfín teda zničil aspoň garnýž, když jsem byla na obědě. Jako že SVOBODA projevu, či co.
Garnýž jsem nastavila špejlí a myslím, že pak pokojská nic nepoznala.
Teď už ale z budovy rychle ven, zaběhat si agility.
A toho dokonalého sportu, postaveném na spolupráci člověka a psa, jsme si tam užili maximálně.
Celkem čtyři hodiny denně jsem byla na place. Simon dvě a Delfí také dvě. Tedy dvě plus dvě rovná se čtvrtá odmocnina na druhou.
Chytli jsme týden kdy byla vedra asi tak 40°C, takže výcvik byl brzy ráno a pozdě večer. Po zbytek dne jsme se snažili oddávat naší vášni – turistice, ale vedro bylo tak úmorné, že jsme někam vyšli a do cíle jsme nedošli. Vrátili jsme se na Celnici jako zbití, polomrtví psi.
Naštěstí přeci jen pár cílů dobyto bylo. A to Terčino údolí a bludný balvan – hraniční kámen od pradávna nehybně (pochopitelně) stojící v hlubokém lese.
Sečteno podtrženo, byl to dokonalý týden a ještě teď se mi stýská…
Protože jsem ale Simonovi zapomněla s sebou zabalit růžovou plyšovou opičku se kterou usíná, tak musím na závěr za trest napsat padesátkrát jedno slůvečko:
Pejskař, pejskař , pejskař, pejskař, pejskař, pejskař, pejskař, pejskař, pejskař, pejskař, pejskař, pejskař , pejskař, pejskař, pejskař, pejskař, pejskař, pejskař, pejskař, pejskař, pejskař, pejskař , pejskař, pejskař, pejskař, pejskař, pejskař, pejskař, pejskař, pejskař, pejskař, pejskař , pejskař, pejskař, pejskař, pejskař, pejskař, pejskař, pejskař, pejskař, pejskař, pejskař , pejskař, pejskař, pejskař, pejskař, pejskař, pejskař, pejskař, pejskař.
