* ROZBOR OSMÉHO AŽ JEDNADVACÁTÉHO DNE ŽIVOTA ŠTĚŇÁTEK *
16. 4. 2020
Rozhodla jsem se, že popíšu a rozeberu fotky štěňátek (malinkatých přírodních děl) tak, jako se dělají rozbory obrazů.
Například Vermeerovo mistrovské dílo Mlékařka.
Vidíme obraz ženy nalévající mléko v místnosti – kuchyni. To, že jde o stylizování interiéru do kuchyně, soudíme podle chleba v ošatce, nůši pověšené na skobě hned vedle okna, džbánů a talířů na stole.
I přes nenáročnost a jednoduchost tématu zde umělec neuvěřitelně věrohodně zachytil jedinečný okamžik tekoucího mléka, dokonale reálné světlo prosvítající oknem do místnosti a dodávající ztvárněné situaci jedinečné kouzlo. Velmi věrohodně je zachycen výraz na ženině tváři – jemně pootevřená ústa a ladnost postoje, s nímž mléko nalévá.
Okno Vermeer používal pro perspektivu – jako část sestavy prostorových plánů, který nás nasměruje k ohnisku obrazu. Setkáváme se zde i s dalšími efekty, jako snížený strop nebo zvýšená podlaha. Tímto Vermeer povznesl malbu z pouhé reprodukce na reflexní, skutečné dílo.
Dalším rysem tohoto díla je způsob, jakým vyjádřil absolutní přesnost ve znázornění textur, barev, tvarů a nařasených draperií, aniž bychom při pohledu na obraz nabyli dojmu těžkosti a pracnosti.
Tento umělecký skvost byl namalován kolem roku 1660 a nalezli bychom ho v Rijksmuseu v Amsterodamu.
Tento snímek (a i všechny následující snímky a videa) byly pořízeny kolem roku 2020 v Björsboväge, ve Švédsku.
Na fotce vidíme zadek. Nebo spíše zadeček. Výjevu dominují packy, které vlivem perspektivy působí robustním dojmem. Jemňoučce a heboučce vyhlížející polštářky tlapek navozují dojem klidu a čistoty.
Ocásek směřuje doleva, což vnáší trochu chaosu a neučesanosti do jinak velmi poklidné fotky. Proporčnější by bylo, kdyby ocásek směřoval doprava. Také je rušivé, že na obrázku chybí horní půlka psa. Nevíme proč tomu tak je.
Z fotografie nelze určit, jestli se jedná o pejska nebo fenku. Nikoho ale na zádíčka přetáčet nemusíme. Z ověřených zdrojů (chovatelka) totiž víme, že bílooranžoví jsou pouze pejsci. A tak bude na obrázku zaručeně pejsek.
Následující fotografie nám nabízí pohled na poloprofil maličké fenky. Podle dek, polštářů a plyšového zvířete můžeme usuzovat, že se výjev odehrává v pelechu.
I přes jednoduchost tématu je zde jedinečně zachycen okamžik zírání na opici. Je dokonce možné, že vedou jedna s druhou dialog.
Světlo které prosvítá oknem umocňuje celou scénu a dává fotce úžasný náboj. Velmi věrohodně je zachycen výraz ve fenčině tváři. A co teprve ta ladnost posezu a jemně přivřená oční víčka, kterými se na opici dívá!
Z fotografie je patrné, že je opice umělá. Ovšem je vyrobena tak opravdově, že se fenka domnívá, že má v pelíšku živého Orangutana.
Naší pozornosti nemůžou uniknout ale ani obrázky pohyblivé – videa.
Na plátně vidíme štěňátka, která jsou asi opilá nebo zfetovaná. Už se pokoušejí štěkat a nahánějí tak hrůzu všem lidem okolo. Není radno se proto k porodní bedně přibližovat.
Za pozornost stojí také to, že se pohybují pouze hnědobílá štěňátka. Bílooranžoví pejsci spí.
Celý monotónní výjev rozbíjí ke konci videa maličký vyjící capart, sedící v levém horním rohu.
Můžeme se přesunout k další fotografii na které vidíme ležící objekt.
Přírodou dokonale propracovaná psí tělíčko vdechlo fotce život. Ideální proporce skrčených paciček, ocásku a hlavičky ve středové kompozic diváka vtahuje do nitra obrazu. A divák si klade otázku, co se asi pejskovi zdá?
O pozitivitě štěněčího snu nelze vzhledem k usměvavé tlamičce pochybovat. Pozorovatel ale může jen hádat, jestli se pejskovi zdá o mléku, mlíku or about milk.
Jin a Jang, černá a bílá, dvě (spojené) části jednoho celku. I tak by se dala popsat tato fotka.
Linie zavřených očních víček dvou psích sourozenců jsou centrálním motivem fotografie. Dopředu vystupující světlý čumáček upozorňuje více na bílooranžového psíčka a ten tím pádem fotografickému výjevu dominuje.
Umělé světlo dopadající na fotku nechává naprosto vyniknou kontrastnímu přechodu mezi hnědou a oranžovou psí hlavou. Totéž světlo také zjemňuje barvy a textury předmětů, zejména růžové draperie v pozadí.
Následující portrét je mimořádný v tom, že oplývá naprostou barevnou harmonií.
Tyrkysová modř a okouzlující růžová (plyšová zvířata) v levé části snímku, v kombinaci se zlatavě okrovou psí hlavou v podobném kompozičním poměru nedovolují divákovi vnímat nic jiného než tuto fotku.
Ve světle pootevřeného okna je tak dokonale zachycena tato téměř intimní chvilka štěňátka. Plachost pejskova pohledu, (který trvá jen zlomek vteřiny), na to tyrkysové zvíře je dojemná. Je z něj cítit láska, která doslova dýchne na nás, diváky tohoto výjevu.
Svoji úlohu zde sehrála i tmavá barva na pozadí fotografie, umocňující tajemnost psíčka, který jakoby vstupuje do obýváku diváka. A divák už už natahuje ruku aby podrbal pejska pod bradičkou. Ale ne, nejde to. Je to jen iluze.
Fotografie jsou iluze.
Navíc je dokonale matoucí červený obojek na krku štěňátka. Červenou přeci nosí holčičky, ne? Ne. Toto je chlapec.
Další z pohyblivých obrázků snad ani komentář nepotřebuje.
Měla bych jen jednu poznámku. Není hezké od matky, že ujídá stravu svým vlastním dětem.
A taky ten oranžovej by se nemusel sobecky cpát a lézt až do misky.
K organizaci prostoru na dalším snímku slouží překřížené packy a hlavička. Ty tvoří čistou linii prolínající se snímkem jako paralela.
Dominantní levá strana fotky je podpořená gestem (vyplazeným jazejčkem) a natočením hlavy štěňátka. To pohled diváka upoutá a pejsek vlevo tak na sebe strhává veškerou pozornost.
Tato fotka nás ale nutí i přemýšlet.
Patří hlava vlevo k nohám vpravo?
A tělo vespod patří k hlavě vpravo?
Možná ale tělo vespod patří k nohám nahoře.
A nebo ta hlava vpravo by mohla patřit k těm nohám…
No.
Některé výklady fotek či obrazů nemusí být úplně přesně interpretovány.
Na tomto snímku je mistrně zacházeno se světlem, kdy je část hlavičky ukryta ve stínu a čumáček je osvětlen. Takové osvětlení dodává portrétu nádech lehké dramatičnosti.
Kompozice z anfasu vyfotografované hlavy pobožně vzhlížející psí princezny na nedominantním tlumeném pozadí tvoří Zlatý řez.
Hlavní děj se odehrává v popředí fotky a je osvětlený. Podružný děj (spící sourozenci a plyšová zvířata) v pozadí výjevu zůstává v odstínech šedi, červené a modré barvy. Tím se vytváří dojem prostoru v obraze.
Na poslední fotografii vidíme spící psí tělíčka schematicky seskupená v ukázkovou diagonální kompozici.
Huňatá a výrazně barevná draperie v pozadí ostře kontrastuje s těly štěňátek a dodává tak pejskům mnohem větší důraz a dramatický ráz.
Nelze si nevšimnout jisté rasové preference štěňátek. Oranžoví inklinují k oranžovým, hnědí k hnědým.
Můžeme jen doufat, že to do budoucna nezavdá příčinu k nějakým rasovým potyčkám.
A na závěr ještě jedna novinka.
Kluci a holky mají už i svá oficiální jména! (Viz. poslední foto ve fotogalerii – prvních pět jmen pejsi, dalších pět fenky).
A teda já jsem ostuda. Vím pouze kdo je Usain Bolt. Jméno Asafa Powell mi taky něco říkalo (zpěvák jsem si myslela že to je) a zbytek jsem si musela vygooglit.
Ha ha ha. Chovatelka má asi ráda sport.
(Asafa Powell není zpěvák).
A štěňátka určitě čeká zářivá budoucnost.
❤❤❤
#ilovethem #malisimonci
