11. – 16. 9. 2020
Naše zářijová cestovatelská krasojízda pokračovala v Beskydech.
Už na začátku roku jsem se totiž přihlásila na 42,5 km dlouhý Beskydský Dogmaraton. (Na výběr byla ještě 26 km trasa, ale tak nejsme žádný vořezávátka, že jo).
A den kdy měl být odstartován, byl tu!
Tím dnem D byla sobota 12. září. Přijeli jsme o den dříve a ubytovali se v penzionu Gutská Bašta.
Dali nám pokoj snů. Obrovitánský pokoj.
Konečně jsem se nemusela po podlaze pohybovat jako člověk s obsedantně kompulzivní poruchou nebo dítě, co chodí po dlažebních kostkách pouze určité barvy, abych se trefila do volného místa kde neleží ucho, ocas nebo noha psa, jak tomu vždycky bylo v jiných ubytovacích zařízeních.
V předvečer závodu jsme se šli porozhlédnout po okolí a asi za čtvrt hodinky jsme došli do lesa, kde byl právě dokončován nový dřevěný kostel.
Až na místě jsme si uvědomili, že tam stál původně ten kostel, který byl vypálen.
Kostel v Gutech, o kterém se všude psalo.
To byl celkem šok.
Náš přechodný domov byl od startu Dogmaratonu vzdálen asi tři sta metrů. (Takže když jsem si v penzionu zapomněla botu, v klidu jsem se pro ni vrátila).
Na startu už byl pěkný šrumec.
Psi různorodých plemen, jako závodní koně před startem, nedočkavě funěli a poskakovali. Nejraději by vyrazili ihned.
Lidští závodníci se protahovali, doplňovali tekutiny a debatovali nad plánem cesty.
Nezbývalo než také prolétnout itinerář, vzít si čip a mapu, zkontrolovat povinnou výbavu, pořádně zavázat tkaničky, psům nasadit postroje a jdeme na to!
Jen já, Simon a Delfín. (Polárník byl totiž v době registrace do závodu kdesi na houbách a v době Dogmaratonu ještě neměl vyvinutou kostřičku, na takovou túru).
Startovalo se libovolně v určitém časovém úseku s minimálně pětiminutovými rozestupy.
Když jsem pozorovala závodníky a závodnice, kteří startovali přede mnou, bylo mi podezřelé, že všichni vybíhají a nikdo nejde.
Počkat, počkat počkat, pomyslela jsem si.
Dogmaraton obsahuje slovo maraton.
A v tu ránu mi to došlo. Dog je pes, tak to jsem si myslela dobře, ale maraton je běh.
Oou.
Snad nás nevyloučí, když pouhopouze půjdeme.
Takže někdo uběhne 42 km.
V horském terénu.
Aha.
To jsem nevěděla.
Z myšlenek mě vytrhl Delfín, protože trhl vodítkem, jak už byl natěšený na cestu.
A tak jsme taky odstartovali.
Šli jsme se Simonem s písničkou jako ptáček, naprosto v klídku.
Tu jsem si utrhla kytičku, tu jsem něco vyfotila nebo zblajzla avokádo.
Jenom Delfín nám tu pohodičku kazil.
Protože on má narozdíl ode mě a Simona srdce závodníka.
Vycítil tu atmosféru a byl jako v tranzu.
My pohodáři jsme ho jenom zdržovali.
Cesta byla, Pane Bože, neskutečně nádherná!
(Prostě Beskydy…)
Vedla do kopce, z kopce, do kopce, z kopce. A tak pořád dokola.
Převýšení bylo, no, já na ty čísla moc nejsem, ale tipuju tak deset tisíc metrů nebo možná i dvacet tisíc metrů. Nebo možná jen centimetrů.
Ale vážně strašně moc!
Během cesty jsem narazila na cedulku: “prosíme neničte nám ukazatele, probíhá zde Mistrovství České republiky v Dogmaratonu.”
Heleme se, řekla jsem si v duchu, tak my jsme na mistrovství republiky, dokonce. To jsou mi novinky.
Osvěžovali jsme se v horských potůčcích a na kontrolních stanovištích, kde nám taky cvakali kartičku.
K dispozici byla voda a pestrá nabídka různých dobrůtek.
Jako vyhladovělá holubí letka jsem si nebrala servítky a doplňovala energii.
A pak to přišlo.
Na třicátém druhém kilometru jsem měla obří krizi.
Problém byl ten, že Delfín celou cestu intenzivně táhnul.
Na to jsem nebyla vůbec zvyklá, protože mám psy na výletech volně, ale tady museli být přivázaní.
Do kopce to vůbec nevadilo, to bylo naopak žádoucí (takže jsem byla radostí bez sebe, (to se mi tedy ještě nikdy nestalo), když nás čekal strmý kopec nahoru), ale z kopce dolů, to bylo postupem času a nárůstem ušlých kilometrů, krapet nepříjemný.
Začaly mě bolet kolena a nárty, jak nohy narážely, díky tomu silnému tahu, tvrdě do země.
Takže problém nebyl v délce tratě, ale v bolesti.
Asi na třičtvrtě hodiny jsem si proto sedla a přemýšlela, jestli mám skončit nebo pokračovat.
První čtvrthodinu jsem byla rozhodnutá skončit.
Druhou čtvrthodinu jsem pozorovala mravence, jak tahá kuklu.
Třetí čtvrthodinu jsem poprvé v životě afirmovala.
A pak jsem se rozhodla, že teda budu pokračovat. Když nejsme ty vořezávátka.
(Simon za tu dobu usnul hlubokým spánkem, takže jsem ho musela něžně vzbudit. A ještě chvilku šel rozespinkaný).
Nakonec jsme to zvládli.
Prošli jsme cílovou páskou za 10:15:28, na celkově čtrnáctém místě v kategorii Dogmaraton žen.
Myslím, že se tak můžu zařadit k lidem, co mají doktorát z fyziky na Michiganské univerzitě, řidičský průkaz skupiny a, c, e a na motorku nebo umí žonglovat s vidličkami.
Nejsem zbytečný člověk.
V základním táboře už na všechny čekal oběd/večeře (zvláštní, že zrovna tam jsem jedla nejlepší jídlo svého života a už ani nevím, co to bylo), kapela vyhrávala, všude plno lidí, i místních se přišlo podívat a byla tam vůbec úžasná atmosféra!
Delfín mě a Simona odtáhl do penzionu (už podruhé jsem ocenila, že je vzdálen od startu a cíle pouze tři sta metrů).
A padli jsme do postele. (Nějaký to mytí taky proběhlo, to zase ne že ne).
Myslela jsem, že ráno budu úplně nepoužitelná, ale uvědomění si, že nejsem zbytečný člověk, jednoho posílí.
A tak jsme mohli prozkoumávat tyhle nádherné hory a místní města i městečka, také následující dny.
A byli jsme, no skoro všude.
V archeoparku Chotěbuz, v muzeu Těšínska, v Jablunkově, v (nebo spíš na) nejvýchodnějším bodě ČR, v muzeu Beskyd Frýdek-Místek, v Příboru, v rodném domě Sigmunda Freuda a na dalších čarokrásných cestách, polích, loukách a lesích…
(Velká náhoda byla, že jsme tam pobývali zrovna v týdnu, kdy měly moravskoslezské památky, muzea, zámky a další expozice, vstup zdarma).
Jenže všechno krásné jednou končí a den návratu byl tu.
Nezbývalo než se rozloučit s prasátky, co nás každé ráno budili chrochtáním, zabalit si věci a připravit se na cestu.
Tak ahoj a zase někdy!
(Ale to už budete veliký).
