30. 11. 2020
Byl předvečer dne, kdy se otevírají první okénka adventních kalendářů a v obchodech probíhá vánoční nákupní běsnění.
Simonek dojedl odpolední přesnídávku a my tak mohli vyrazit do terénu.
Rozhodla jsem se totiž, že tento rok nebudu brát obchoďáky útokem, ale dárky vyrobím z přírodních pokladů, které nám nabízí Matička Země.
(On také vlastnoručně vyrobený dar, udělá jistojistě obdarovaným největší radost).
“Tak kluci, jdeme ven”. Zavelela jsem.
Stoupali jsme po neudržované asfaltce směrem k lesu. Slunce intenzivně hřálo a nedovolovalo vůbec si připustit, že se nezadržitelně blíží prosinec.
Za chvilinku psi nasáli vůni lesa a tryskem se ztratili mezi stromy. (Polárníček se tedy rozprchl ještě dost nemotorným tryskem).
To já jsem se nikam nerozběhla.
Právě naopak.
Pomalinku jsem procházela lesem křížem krážem s hlavou skloněnou, jako když člověk hledá houby.
Aby mi neunikl žádný dar přírody, který by posloužil k výrobě darů z přírody.
Asi po deseti minutách se mi rozzářily oči.
Vedle ztrouchnivělého pařezu ležely tři šišky a já hned věděla, že z nich slepím panáčka.
Když jsem o kousek dál našla žalud, jehož horní část poslouží jako šik klobouček a mech, který bude suplovat vlasy, už jsem viděla v duchu figurku jako živou!
Psi kolem mě občas proběhli, plně vtažení do víru lesního života a tak ani nezaregistrovali, že jsem našla také srnčí parohy.
Výborně, zaradovala jsem se.
Parůžky na soustruhu dohladka vysoustružím. Z jednoho růžku vydlabu píšťalku a z druhého udělám okrasný svícen.
A zabiju tak dvě mouchy jednou ranou, protože budu mít dárek jak pro trenérku agility, tak pro tetu.
Hledání mě začalo čím dál tím víc bavit.
Na psy jsem skoro zapomněla a nořila jsem se hlouběji do lesa.
A pak jsem objevila nádherný kousek!
Samorost ve tvaru větve.
Dohladka ho obrousím šmirgl papírem a namořím lakem, plánovala jsem si.
A tento skvost bude zdobit ložnici rodičů.
Už jsem to všechno nemohla skoro pobrat. Šišky, mech a parohy mě vypadávaly z rukou a samorost jsem za sebou s námahou táhla
a tak jsem hvízdla na psy, že se vydáme k domovu.
Zadýchaně přiběhli a už se nikam nevzdalovali.
Najednou, ve vteřině, všichni tři strnuli a upřeně se dívali na jedno místo.
Nechápavě jsem stejným směrem otočila hlavu a v houštinách zahlédla dvě malá lesklá očička a kly.
Ty vole, pra…
Ještě jsem to ani nestačila domyslet a divočák vyrazil z křoví rovnou na mě.
Psi zbaběle utekli a nechali mě napospas té nestvůře. A tak jsem si musela poradit sama.
Začala jsem po něm vrhat šišky, žaludy a parohy (házení mechem jsem si mohla odpustit, to jsem si ale v tom krizovém momentu neuvědomila), prase si z toho ale skoro nic nedělalo a tak jsem mu samorost mrskla přímo mezi oči.
Divočák zafuněl, zahrabal kopýtkem a konečně se vydal na ústup.
Než jsem se vzpamatovala, zmizel neslyšně v hloubi lesa.
Celá roztřesená jsem začala shánět psy.
Byli u mě ve vteřině a bezelstně se na mě dívali, jako by se nechumelilo.
“Tak jdeme, vy hrdinové”, povídám jim.
“Ať ještě stihneme zavíračku obchoďáku”.
