12. – 18. 9. 2021
Tak na tenhle týden jsem se solidně těšila. Šumava a poprvé se psy.
Pokaždé, když plánuji nějaký výjezd za poznáním přírodních krás České republiky, beru jako největší prvotní oříšek, sehnat pro sebe ubytování. (Jo a taky pro ty tři psy, teda). Ale asi už můžu přestat nějaké ořechy řešit, protože nocleh seženu vždycky na první dobrou.
Tentokrát se usmálo štěstí na Hájenku Špičák, blízko Železné Rudy, která byla návštěvou naší delegace poctěna.
Byla to velmi komorní chaloupka s majitelkou, milou panímámou.
A v něžném popisu penzionu budu pokračovat i dál, protože náš pokojíček byl nesmírně útulný. Ten byl tak útulný, že jsme se tulili tělo na tělo, protože jinak bychom se tam nevešli. Když jsem se šla v noci napít nebo to druhý, tak bylo moje místo ihned zavaleno masou psích těl a já jsem pak musela až do rána sedět na odpadkovém koši.
Takže je jasné, že jsme radši pobývali venku nebo ve větších prostorech.
A za svůj pobyt jsme toho stihli navštívit hrozně moc!
Plavební kanál s podivným jménem Vchynicko-Tetovský (já nevim, co je to teďka za módu, mít dvě příjmení), kolem kterého se táhne nádherná lesní cestička a překlenují ho každých pár desítek metrů kamenné mostky,
viděli jsme také Huswaldskou kapli. Tenhle název zní sice velmi cool, ale jsou to jen pozůstatky základů kaple, takže dominantou toho místa byla studánka se skleněným umyvadlem, ze kterého Delfín chlemtal vodu,
také jsme při večeři viděli interiér restaurace hotelu Šumava, kostela Panny Marie Pomocné z hvězdy (ten jsme viděli při modlení, ne při večeři) a Hraniční nádraží v Železné Rudě, které je ve svém středu rozděleno státní hranicí (hranicí mezi Českou republikou a tuším, že Portugalskem),
obdivovali jsme vesničku Srní, s až jakoby alpskou a kosmopolitní atmosférou,
obzory jsme si rozšířili v geologické expozici Rokyta, viděli jsme řeku Vydru (která se jmenuje Vydra, ale žádné vydry tam nejsou, jak řekl František Louka), i chatu (tedy Královácký dvorec) Antýgl a luxusní výhledy ve Filipově Huti,
byli jsme i v Modravě a u Klostermannovy chaty,
na našem nejdelším výletě jsme omrkli nejrůznější jezera. Černé, Čertovo a jezero Laka (tedy to jsme omrkávali až o pár dní později, cestou z Prášil), a rozhodně jsme se nemohli ochudit ani o pohled na největší vodopád Šumavy Bílá strž a výšlap na Špičák.
V odpočinkový den jsme šli za kulturou. Kostel svatého Vintíře se skleněným oltářem nás hodně zaujal, přičemž ještě působivější než oltář byl sousední hřbitov s neudržovanými a ještě k tomu rozstřílenými hroby a Ježíši na nich, protože za války (nevím jaké) byly v kostele kasárny,
město s famózní atmoškou jsou Hartmanice, kde je zrekonstruovaná synagoga. Prohlédli jsme si expozici o osudech šumavských Židů. O to víc to pro mě byl silnější zážitek, že jsem si sebou na Šumavu vzala ke čtení knihu Peklo plynových komor,
další naší zastávkou byly Velhartice a tamnější muzeum minerálů. Jako městečko moc hezký. ALE, OMG! Ten zámek! Teda hrad! Tak to je něco tak ukrutně nádhernýho, že jsem si ten hrad dala jako tapetu na mobil. Takže tamnější výstava o historii, asi světa, nebo čeho, (byly tam vystaveny cepíny, halapartny, palcáty a řemdihy), byla jen třešničkou na dortu.
poslední náš výlet byl do Sušice (tam jsme si koupili sirky, ale nic jsme nezapálili) a na hrad Rábí.
No to snad ani není možný, že jsme tohle všechno mohli stihnout!
Tak čau, Šumavko, bude se nám strašně stýskat!