14. 5. 2022
Dnes se stalo něco, co se stane jednou za život. Ale spíš se to nestane nikdy.
Delfín (GCh. Filip Frisco z Lulečských lesů) se stal nejkrásnějším psem klubové výstavy Klubu chovatelů výmarských ohařů, které se zúčastnilo 112 Výmarských ohařů kratkosrstých i dlouhosrstých a Delf tím pádem získal titul Best In Show.
Doteď se z toho nemůžu vzpamatovat a nemůžu tomu ani uvěřit, protože se stalo skutečností něco, co nikdy ani snem nebylo, neboť tenhle sen, by mě v životě nenapadlo snít.
Jak už se delší dobu věnuji agility, tak mně výstavy najednou začaly připadat hrozně plytké a povrchní.
Tam jde totiž jenom o krásu, která je navíc hodnocena subjektivně. Oproti tomu na agility parkuru musí člověk intenzivně zabojovat, soustředit se, být v kondici i napojen na psa a navíc dlouhodobě na závody trénovat.
(Dobře, dobře. Teď když si to po sobě čtu, tak uznávám, že tyhle aspekty musí člověk vynaložit i na výstavách psů. Ale stejně).
A můžu teda říct, že na téhle výstavě, která se odehrávala na působivém místě jménem Okoř, to byl stejný adrenalin a stejně dokonalá jízda, jako na závodech agility…
Delf začal nenápadně. V málo obsazené třídě čestné. Ale jak postupoval dál a dál a dál, konkurence prudce narůstala, střídal další kruhy, ostříží oči rozhodčích ho skenovaly skrz naskrz a tak mi srdce začalo bít ostošest a adrenalin narůstal, stejně jako na závodním parkuru…
A když dosáhl na titul nejvyšší, byla to taková euforie, na kterou budu ještě hodně a dlouho vzpomínat.
Článeček nemůžu ale v žádném případě skončit bez obrovitánského poděkování.
A to hlavně Delfínově handlerce Evě Tiché (z Top Dog Handlig teamu), která s ním prošla dlouhou a bahnito-trnitou cestu v křehkých balerínkách, které nosí handlerky, od jeho juniorských výstavních let a svým umem a souzněním s tímto psem nakonec dosáhla výstavního Olympu.
Děkuji také Delfínově chovatelce Ivě Mittnerové za tohle zvířátko a samozřejmě rozhodčím, kteřími na této výstavě byli -> Alena Brůžková (CZ), Małgorzata Wąsacz-Rosa (PL), Karel Frank (CZ).
Když jsem jela z Okoře domů, tak autobus a pak i metro, byly plné lidí, vracejících se ze sobotních výletů. A protože se mi všechny ty poháry a psí pochutinky nevešly do baťohu, musela jsem je držet v rukou.
Delfín tak celou cestu sklízel komplimenty a vstřebával hřejivý žár, vyzařující z usmívajících se obličejů spolucestujících.
Protože s takovou hvězdou se nejezdí metrem každý den.
