1. 11. 2023
Poslední říjnový den žilo na planetě Zemi celkem pět set milionů, sedm set devadesát tři tisíc, sto osmdesát dva psů.
První listopadový den roku 2023 už ale žilo na třetí planetě Sluneční soustavy pět set milionů, sedm set devadesát tři tisíc, sto devadesát jedna psů. Minimálně tedy. Další narozené psy jsem nestačila zaznamenávat, protože jsem se radovala a soustředila jen a pouze na devět narozených štěňátek Polárníka a Deanky.
Ano, je to tak. Už i Polárník je tátou.
Celé toto velké dobrodružství začalo na konci prázdnin, naposledňochvilným výletem do Budišova nad Budišovkou, k nejtajemnějšímu nádraží v Moravskoslezském kraji.
Jasně. Holky vždy jezdí za klukama. Ale jelikož velkofarmářka, majitelka princezny Deanky, měla na starosti několik stovek hektarů rozlehlých pastvin, včetně koz a ovcí, které potřebují denně krmit dojit a drbat, uvolila jsem se, že se tedy na cestu vydáme my.
Nejdříve jsem byla kategoricky proti. Někam se na starý kolena harcovat. Mám ráda svoje pohodlí u televize na kanapíčku a nechci býti vyrušována nějakými bláznivými výlety.
Ale Polárník do mě imrvére hučel, že už chce být také dospělým psem, v pravém slova smyslu, že všichni čtyřnozí kolegové v okolí a i Simon s Delfínem, to mají za sebou a on si tak příjde méněcenný.
A tak dále a tak dále, že prostě za tou fenkou chce jet.
“Já se z tebe picnu”, povídám mu. “Ty bys vymámil i z jalové krávy tele”.
Sbalila jsem do batohu skývu chleba, hroudu másla, kartáček na zuby i psí serepetičky. A vyrazili jsme.
Cesta vlakem byla dlouhá, ale veselá (když se Simon zaseknul v samozavíracích dveřích).
Konečně jsme unavení dorazili do Budišova. Ospalost nás ovšem natotata nadšením přešla, poté co jsme se dozvěděli, že máme k obývání celý karavan. Hohohóóó.
Příští ráno museli být Simon s Delfínem uzavřeni v ocelových klecích pro býky, umístěných na pastvinách vedle karavanu.
A pak už se šlo na věc.
Teď jedno důrazné varování.
Následující text, za bariérou z hvězdiček, mohou číst pouze osoby, které už umí číst a jsou starší patnácti let. Ne, raději osoby starší osmnácti let.
**************************************************************************************************************************************************************************************************
Polárník s Deankou si dali schůzku za ranního rozbřesku, na úpatí kopce jedné z rozlehlých pastvin.
Křišťálové kapičky rosy, které tam zanechala noc, jako drobné úplatky za to, že předchozí hodiny zahalila do neproniknutelné tmy, zdobyly stébla trávy i křídla lučních koníků.
Slunce kreslilo čerstvými paprsky zlaté cestičky, propůjčovalo louce vzhled královského paláce a dávalo tušit, že dnes se stane něco velkého.
Polárníkova vyvolená už plaše čekala vedle trsu Čičorek pestrých a Hvozdíků kropenatých a nenápadně pozorovala okolí spoza hustých řas.
Najednou se zavlnila tráva a elegantním krokem přicválal Polárník. Jeho hustá srst se leskla ve vycházejícím sluníčku a levé oko zářilo ultramarinovou modří na kilometry daleko.
Deanka byla ohromena.
Já jsem byla schovaná za bukem a také jsem byla ohromena. Jak si Polárník počíná samozřejmě a gentlemansky.
Polárník k Deance přistoupil a něžně jí… crrrrrrr, crrrrrrr, crrrrrrr “Ježišimarja, kdo to teď otravuje, když je to tak napínavý?”. Telefon mě vyrušil v zásadní chvíli. Neznámé číslo? Jenže co kdyby mi volali z toho časopisu, kde jsem soutěžila o milion, zauvažovala jsem. Telefon jsem zvedla. “Ano, prosim?” “Paní Marková? Tady Krákorová z Aliance pro udržitelnost mokřadů. Měla byste na mě minutku? Určitě měla, viďte. Podpořila byste finančně vysazení Lžičáka pestrého a Kolihy velké do českých mokřadů?” “Prosimvás pani, mě nazajímá nějaká velká kobliha”, vyštěkla jsem na ní zhurta. “Mě teď zajímají jinší věci”. “A nechcete se alespoň pojistit na pád do mokřadu?” Nenechala se paní odbít. “NE!” odsekla jsem a hovor jsem ukončila.
A bylo po všem. Po telefonátu i po psí schůzce.
Skály se pohnuly až v Prachovských skalách a dílo bylo dokonáno.
Slunce vyšlo nad obzor, v celé své nadpozemské kráse a nový život byl započat.
**************************************************************************************************************************************************************************************************
Text dále už mohou číst i osoby, mladší osmnácti let, které ale umí číst.
Celý den, stejně jako den následující, jsme pak strávili pozorováním krav, jak se pasou a hlavně prozkoumáváním okolní přírody, protože jsme chodili na různé výlety.
A pak nastal čas návratu do Prahy.
Je tedy pravda, že už jsem se moc těšila na televizi, pohodlí a svoje kanapíčko, ale stejně tak je pravda i to, že tento výlet nebyl k zahození.
A jak to celé dopadlo?
1. 11. 2023 se v chovatelské stanici Alkyra narodilo Polárníkovi a krátkosrsté fence Deance (Deana Tora Mei) devět štěňátek. Šest fenek (jedna blue merle, pět černo bílých, z toho jedna krátkosrstá) a tři pejsci (jeden blue merle, dva černo bílí, z toho jeden krátkosrstý).
A jmenují se:
-
Ace of Hearts Alkyra ♂ (Blue merle, polodlouhá srst)
-
All For One Alkyra ♂ (ČB, polodlouhá srst)
-
As fast As Alkyra ♂ (ČB, krátká srst)
-
Adventure From Alkyra ♀ (ČB, polodlouhá srst)
-
All Star Alkyra ♀ (ČB, polodlouhá srst)
-
Angee Avril Lavine Alkyra ♀ (Blue merle, polodlouhá srst)
-
Amazing Grace Alkyra ♀ (ČB, polodlouhá srst)
-
Addicted to Alkyra ♀ (ČB, polodlouhá srst)
-
Amazing Puppy Alkyra ♀ (ČB, krátká srst)
Tak hodně štěstí do života, čečetky ♥
