16. 4. 2024
Jeden je jak nabroušená nerezová kudlička od Victorinox, která svojí ostrou čepelí hravě rozřízne i meloun ve vzduchu a druhý je jako zrezivělá kovová zavírací rybička, která už se stěží zavírá. I otevírá.
Nějak tak by se dalo přirovnat účinkování Polárníka a Simonka na agility parkuru.
15. 3. si Poli v Buštěhradu splnil svoji první LA3 zkoušku a Simon na jaře, v necelých jedenácti letech, pomalinku ale jistojistě ukončil svojí agility kariéru.
Achich ouvej. Jen jak to píšu, je mi hrozně smutno. Skončilo něco nesmírně krásného a už se to nikdy, nikdy nevrátí.
Je to jako kdyby mi trošilinku umřel.
Agility je tak spojující sport. Neuvěřitelně posiluje vztah člověk & pes. A co všechno jsme se Simonem zažili, to se ani nedá odvyprávět.
To napětí na staru, absolutní propojení při běhu, soustředění jen na nás dva, takže okolní svět neexistuje.
Simonův vzhled a jeho osobnost, kterou každý obdivoval a na parkuru z něj nemohl spustit oči, nebo aspoň na něj oko na chvilku hodil, protože to byl v agility komunitě pes jedinečného vzhledu a neuvěřitelného drivu.
Legrácky na tréninku i závodech, endorfiny až za ušima a pak procházka domů přírodou, která už se pomalu ukládala ke spánku. A my jsme také byli unavení. Ale stačilo jen na sebe mrknout a věděli jsme. Oba jsme věděli.
Bylo to krásný a nebylo toho dost. Nikdy by toho nebylo dost, ale všechno jednou končí.
Na závěr sem frknu ještě poslední událost, stran běhu. Bohulibou událost.
16.4. začal charitativní běh Run and Help. A jako maskot byl vybrán psíček s modrým očkem a černou čupřinou. Psíček Polárníček. (Který mě také na fotografii zastupuje, protože je erudovanější v běhu, skoku i přemetu než já).
