21. 4. 2024
Tuhle jsem čekala na poště na Godota.
A stihla si přečíst Martina Edena i Kačeří příběhy a v hlavě si sesumírovat životní plány na čtyři roky dopředu.
Přesto mi ještě zbyl čas položit si otázku, zdali psi příliš neovlivňují můj život. Jestli se jim nadmíru nepodřizuji a nejsem v jejich područí. A oni nejsou nejlepšími přáteli člověka, ale naopak, já jsem nejlepší přítelkyní psů.
Odložila jsem na stolek, obložený barevnými blankety a podacími lístky, avokádo tvrdé jako kámen, které mě tlačilo přes náprsní kapsu do žeber a začala jsem si v hlavě přehrávat všechny zážitky, události a různé epizodky se psy.
Abych se odpovědi na tuto otázku dopátrala.
Například. Border kolie je pastevecké plemeno. A jeho přirozeností je věnovat se ovečkám. A tak já chci, aby se Polárník ovcím věnoval.
Teď ten pes, považte.
Kvůli mně vstane z pelechu (jen co já přilítnu uřícená z práce, ze které jsem musela odejít předčasně, z důvodu “návštěvy lékaře”) a dojde do předsíně. (Alespoň že si nemusí obouvat boty).
Seběhne schody a jde povinně k autobusu. Zaplatím mu jízdné, ale to není nic proti tomu, že on musí mít, narozdíl ode mě, nasazen košík. Praští mě s ním do lýtka, nemotora jeden, ale krve mi neteče moc. Asi to ani nebude na šití.
Autobus je natřískaný, protože se všichni vracejí z velkoměsta domů a tak celou cestu stojím. Chudák Polárník leží na klíně nějaké paní. Úplně cizí paní, která nedá jinak, než že: “tu prdelku ušatou bude celou cestu muchlovat.” To musí být prdelce ušaté velmi nepříjemné.
Uf. Konečně dorazíme do Nehvizd.
Trénink už mám dopředu zaplacený. Je pravda, že dost zdražili, ale večeře díky tomu budu mít jen o trochu chudší.
Polárník tedy může jít hypnotizovat ovečky.
Někdy bývá krapítek nevlídné počasí a pes je po práci s ovcemi nekonfortně obalen bahnem.
Já jsem sice také celá zablácená, protože mě trknul beran a neudržela jsem rovnováhu, ale stejně jsem ve výhodě, protože mám kabát.
Po tréninku polévám psa vodou z hřbitovní konve, aby se bahno odplavilo zpět do země, ze které vzešlo, takže ovečkomil vypadá jako zmoklá nutrie. Ale konečně tak můžeme autobusem uniknout z osidel Nehvizd.
Do Prahy dorazíme se zpožděním a o večerním divadelní představení, na které jsem měla rok koupené lístky, si můžu už nechat jenom v noci zdát. Horší ovšem je, že jsme nestihli zavíračku zverimexu, kde do dnešního dne probíhala akce na sušené plíce a prasečí ocásek zdarma.
Pomalu jsem se vrátila myšlenkami do reality života. Na poštu.
Avokádo, které leželo odložené na stolku, dozrálo. A na světelné tabuli se konečně objevilo moje číslo.
A já jsem došla jednoznačně k tomu, že psi se zcela podřizují mně.
Jsou to opravdu zlatí tvorové, ty aby jeden pohledal.
Fakticky, nejlepší přátelé člověka.
Autorka všech fotografií: © Nikol Pospíšilová
