8. – 13. 9. 2024
Už mě to táhlo jak kšandy, vyrazit někam dál než jen na Vítkov, do Šárky, Stromovky či snad Krčáku.
Fantazii jsem ale při plánování výjezdu měla asi na výletě v Bílých Karpatech nebo na Pálavě, protože mě nenapadlo nic originálnějšího, než jet to Krkonoš.
V Krkonoších se snad všechny hotely a penziony jmenují Krakonoš (to měli hoteliéři zrovna také fantazii někde na špacíru) a tak jsme se ubytovali v penzionu Krakonoš, který se nacházel v Labské.
Ale nebylo čeho litovat. Dům stál v kopcích s nádhernými výhledy, obklopen loukami a severovýchodními srnkami, které se uprostřed noci, když jsem šla venčit, odvážily opustit útulno lesa a jejich jemné funění a oči zářící jako hvězdičky ve mně vyvolávaly pocit bezpečí, že tam nejsme sami.
Uvnitř penzionu to bylo velmi čisté. Nebyli tam švábi ani plíseň a v pokoji byla dokonce barevná televize!
Takže já jsem se každý den dívala od rána do večera na televizi. Tedy v Krkonoších se mi moc líbilo.
Nashledanou.
V reklamních skulinkách jsme ale přeci jenom někam vyrazili, to zase ne že ne.
V neděli osmého září, v den našeho příjezdu, byl poslední krvavě horoucí den roku 2024. A pak hned v pondělí devátého, začala jedna velká dešťová jízda, trvající celý týden a vrcholící povodněmi 13. září, v den našeho odjezdu. Ale o tom ještě později.
V ten sluneční nedělní den, kdy i ve vlasech bylo vedro, jsme šli prozkoumávat okolí, abychom věděli, s jakou přírodní krásou máme tu čest.
A těšilo nás moc, protože i ten menší okroužek: Labská -> Harrachova skála -> Pod Černou skálou -> Labská, nás neskutečně navnadil na náš další pobyt tady.
A teď střih.
Začalo dobrodružství.
V pondělí jsme se probudili do šedivé scenérie, která byla přerušovaná provazy vody, mlhou hustou tak, že by se dala krájet a vrčením motorů aut návštěvníků Krkonoš, kteří definitivně opouštěli parkoviště.
Pak začal vrčet i Delfín, protože nesnáší déšť a my začali přemýšlet, jestli také nevyklidíme bojiště.
Ale protože ubytování těch mých tří panáčků stálo majlant a bylo nevratné, měl Delfín smůlu. V Krkonoších jsme zůstali.
Vyzbrojeni deštníky, paraplíčky, pláštěnkami a plachtou na zahradní nábytek (kterou nosím všude sebou) jsme vyrazili přes Šeřín a Rovinku na Benecko.
Olééé, Krkonoše byly jenom naše! Nikde ani živáčka a naštěstí ani mrtváčka. Jen my, les a psi, šťastní až za ušima.
A k tomu ta uklidňující hudba dopadajících kapek, mlžné opary vznášející se jako kouř nad obzorem. Sem tam kukla kukačka a voňavé pramínky deště šimraly na tváři.
Život byl (je) krásný.
Druhý všední den nového týdne se pramínky deště drobátko ztenčily, snad proto, jak se sluníčko snažilo vší silou prodrat skrze ně a prozářit trochu planetu Zemi. A tak jsme vyrazili na celodenní výlet.
V Krkonoších turista neví kam dřív skočit. Ale cíl cesty s názvem Labská bouda byl jasnou volbou.
Itinerář byl nastavený takto: Labská -> Horní Mísečky -> Pramen Labe -> Labská bouda -> Labský vodopád -> Pančavský vodopád -> Špindl -> Labská.
Štreka na Labskou boudu byla božská. Horská, jedinečná, dookrova a do kopce, kameny lemovaná.
U Labské boudy už byla celkem zima. Tak jsem se hřála nalepná na zeď boudy, jedla vejce (na tvrdo), skořápky jsem odhazovala na vysokohorskou zem a vyhladovělí psi je ihned luxovali. Takže náš občerstvovací koutek u zdi jsme opouštěli v naprosté čistotě. (Jenom tedy tu plechovku od tuňáka jsem tam nemusela odhazovat, to je pravda).
Za odměnu nás čekala nejkrásnější turisická trasa v České Republice! A to modrá trasa z Labské boudy přes Labský a Pančavský vodopád do Špindlu.
To byl nezapomenutelný sestup. Výhledy, hra stínů, Hořec bezlodyžný, úzkolistý i žlutý, svišti, orli, ošlehané pahýly stromů a obrovské kameny pamatující Eoraptory, pomalované abstrakcemi z těl lišejníků.
Opravdu důrazně doporučuji každému všeho nechat, odejít z kina, od kadeřníka i tatéra nebo přestat mýt nádobí či smažit řízky. A ihned se tam rozjet.
Další den, tedy ve středu, bych nejraději spala až do večera, ale meteorologické družice hlásily nejkrásnější den z ošklivých dnů tohoto týdne a navíc na mě ve snu volala Sněžka:
“Tak co, troufneš si dojít z Labské, až ke mně na vrchol? Odvážíš se nebo jsi chcípáček, co jenom sedí v kaceláři a chodí od kopírky ke kávovaru?”
“Troufnu si Sněžko, troufnu!” Odpověděla jsem. “Když už jsem v Krkonoších, táhne mě to k tobě do náruče, ať to stojí co to stojí. Jinak by moje návštěva tvých hor nebyla úplná.”
Vzbudila jsem sama sebe tímtom zvoláním. Právě se rozednívalo. (Ještě že Delfín s Polárníkem nerozumí lidské řeči, protože ti kdyby věděli, co je čeká…tak by zalezli pod postel a zasekli by se v pérech z matrace).
Ošplouchla jsem se, namalovala se, (protože pak s omrzlinami nebudu vypadat zas tak špatně), sbalila jsem nějaký ten kus žvance, sedm tílek, protože teplejší oblečení jsem neměla, mapu a vyrazili jsme.
(Simonek, jakožto pán v letech, raději zůstal v penzionu, abych náhodou nemusela během tůry volat Horskou službu).
Trasu jsem vyšpekulovala takhle: Labská -> Špindl -> Kozí hřbety -> Luční bouda -> Úpské rašeliniště (N.Á.D.H.E.R.A.!) -> Slezský dům -> Sněžka (po červené) -> ze Snežky dolů po modré -> Luční bouda -> Chata Výrovka -> Svatý Petr -> Špindl -> Labská.
A chcípáčci věru nejsme. Trasa z Labské na Sněžku je dlouhá sice jen cca 14 km, ale s brutálním převýšením. A my jsme to dali za 3 hodiny a pět minut (přitom aplikace v Mapách.cz ukazuje čas 5 a půl hodiny).
Delfín chytil turistickou slinu a na postroji mě a Polárníka táhl jako býk. Všechny výletníky (a že jich na Sněžce, i za takového počasí, bylo) jsme doslova předbíhali. Ve strmých kopcích na Kozí hřbety nebo při závěrečném výstupu na Sněžku, táhl Delf ryze mechanicky a my za ním vláli jako prápory.
Byl to pro mě adrenalinový zážitek. Jela jsem jako stroj, který má radost, z mučení sebe sama. (Tedy co je tohle za větu, nad tím zůstává rozum stát).
Do toho mlha, zima, burácení větru, bodání zmrzlých kapek deště do tváře, dechberoucí výhledy, stará známá vůně začínajícícho podzimu a doposud nepoznaný respekt z hor.
Ale ten vítězoslavný pocit po návratu do penzionu! Ten v obchoďáku nekoupíš.
A véča jak chutnala a horká voda jak na tělo příjemně stříkala a postýlka se při usínání skoro houpala. (Jo tak ne, to se Delf s Polim po výletu zasekli v těch pérech).
Nezapomenutelný zážitek.
Ve čtvrtek měli v Krkonoších čerti veselku a přes proudy vody nebylo vůbec vidět z okna.
Ale my jsme stejně zase vyrazili ven.
Psy už jsem tedy musela na kolenou prosit, slibovat hory dušené šunky a doly kuřecího pudinku, po návratu do Prahy a lákat je ven na špek, protože se ze svého bunkru mezi péry nechtěli hnout ni krok.
Nakonec zabrala až lest. Ale ta byla tak podlá, že jí nemůžu prozrazovat.
Vydali jsme se na Janovu horu, sídlo Hucul farmy a místo, kde jsem kdysi byla na táboře. Příjemné vzpomínky na známá místa a na to, jak jsem cválala na prťavých huculech ale hektolitry dešťových kapek změnily na myšlenky, jak se co nejrychleji dostat zpátky do penzionu.
A voda nás tam skutečně odplavila.
Jenže na místě jsme zjistili, že v penzionu neteče voda, nejde plyn, natožpak elektřina nebo topení.
Takže s telkou jsem měla utrum.
Už nemělo cenu dále v Krkonoších zůstávat. A tak jsme v pátek dopoledne odjeli.
Zpáteční cesta byla cestou hrůzy, kolem popadaných stromů a vodních vln, stříkajících z projíždějících kamionů.
Záběry (zhlédnuté už z tepla domova) na Bílý most ve Špindlerově mlýně, zpola pod vodou, byly o to neuvěřitelnější, že před třemi dny jsme si přes něj vykračovali jak páni, protože klidné Labíčko poslušně a pokorně teklo v říčním korytu. A teď tak překvapilo.
Sečteno podtrženo. Byl to neobvyklý týden, plný překvapení a nebezpečenství.
A o to víc Krkonoše miluju.
