2. 11. 2024
Říjen na krku a pořád ještě se mi stýská po Krkonoších.
Z tichých myšlenek mě na konci měsíce vytrhl e-mail z Červené tlapky, což je dobrovolný registr psů, dárců krve.
Delfín se tam onehdy dobrovolně zapsal, jako aby dělal dobré skutky.
Tedy, abych byla úplně přesná. Byl tam nedobrovolně zapsán mnou, aby za mě někdo dělal dobré skutky. A ty dobré skutky udělal už tři, protože je to pes jako hora a má krve pěknou zásobičku.
Tentokrát se na nás obrátili majitelé Špringršpanělky Luny, která měla nějaký závažný problém, zvaný latinsky.
Byla to taková jemná mladá slečinka, s něžnýma, ale smutnýma očima. A já doufám, že ta blahodárná tekutina posloužila jejímu tělíčku jako živá voda.
O dva dny později, 28. října, si Polárník splnil další trojkovou zkoušku, tentokrát na plážových exteriérech Toulcova dvora a na výborných parkurech slovenského rozhodčího Juraje Ruži.
Je to stejně dar, tohle celé a Polárník je dáreček. Když si vzpomenu, jak jsem si ho přivezla domů. Malinkého bezbranného nemotoru.
Teď je to dospělý sebevědomý pes, který mi dělá takovou radost. A když se přitulí, zakrouží modrým očkem, tak zapomenu na všechny starosti všedních dnů, i na to, že v parku rozžužlal zbloudilou rachejtli.
Z Polárníka se sice rozplývám, ale jinak mě trápí jedna nepříjemná věc, v souvislosti s Krkonoši.
Vytvořila jsem si tam totiž závislost na tůrách po přírodě.
Teď sjíždím dogtrekkingy jak smyslů zbavená, protože to je jediná možnost, jak svoji závislost uspokojit. Pokud na žádný nevyrazím, trýzní mě hororové abstinenční příznaky. Třesu se po celém těle, potí se mi ruce a vidím modré žížaly.
Takže 28. září jsme se Simonem a Delfínem vyrazili na třiceti kilometrovou Polabskou stezku. (Simon je solidní machýrek, že to ušel).
A 2. listopadu jsme se jen s Delfínem zúčastnili dogtrekkingu Údolím Šembery. Ukořistili jsme páté místo z 28 účastníků trasy 25 km. Což je celkem dobrý na to, že jsme si zašli asi 4 km a vykračovali si jak na kolonádě.
Marně sháním nějakou léčebnu, která by se odvykání této neřesti věnovala. Potřebovala bych alespoň tříměsíční hospitalizaci, protože jsem v tom až po uši.
Šum lesa, pryskyřice na kalhotách, šiška pinklá na hlavu, rozkoš z pohybu, pavučiny zdobené mrtvými mouchami i duhovými perličkami rosy a lesklý pavouk, který nehybně čeká na další příležitost.
A zase vidím modré žížaly.
