10. 11. 2024
Momentálně si po večerech vychutnávám klasickou literaturu, tudíž nemám mnoho času tlachat o čoklech.
Ta lahodná starožitná slůvečka, korálky navlečené na šňůrce děje v mozku příjemně vrní, jako vrkající holoubci.
Nakonec si ale stejně trochu zatlachám, protože se udála významná událost.
Tyrl, řečený Polárník si v Kladně desátého dne měsíce padajícícho listí splnil další trojkovou zkoušku a může si tak odškrtnout hotový první rok na A3 šampiona.
To bylo radosti, na Starém bělidle! Tedy. To je radosti na Žižkově! Poskakovala jsem po kvartýru jako koza.
Polárek ode mě dostal políbení a křížek na čelíčko a pak jsem si šla po svých. Utlouct máslo, zapnout valchu a tak. Jemu ale hubička za takový úspěch nestačila. Začal mi čumáčkem nadzvihávat bílý, červeně pasovaný fěrtoch, neboť nahmatal pod ním cosi tvrdého. Byl tam veliký kapsář.
No tak dobře. Sáhla jsem do kapsáře a před Polárníka vyskládala růženec, kudlu, několik chlebových kůrek, kousek tkanice, dva marcipánové koníčky a dvě panenky.
Polárek schroupal kůrky, marcipánové koníky i panenky, růženec si pověsil na krk a s tkanicí, na kterou navlékl kudlu, divoce lítal po světnici jako na šabatu.
Jo jo, takhle má vypadat správná odměna.
Je to šikovný chasník, jen co je pravda. Ale hlavně, já jsem splendidní selka.
Protože kdybych Polárníka nevozila na trakaři po trénincích a vůbec, bez mého bryskního vedení na parkuru, by jen znuděně zíval, uvázán na řetězu u boudy a chňapal by po mouchách.
Takže mouchy ať si lapají mucholapky a my hurá vzůru za dobitím druhého roku, (z celkových tří let), A3 šampiona.
Ale bude to pořádná facha.
