20. 2. 2025
Lup ho a mám doma dva dědky!
24. ledna bylo Delfínovi osm let, takže se z něho oficiálně stal, podle tabulek v odborných literaturách, veterán.
Šmarjápanno, to bude se Símou a Delfem nůďo, protože budou pořád koukat z okna. (Ale i legrace, když budou zapomínat, kam si dali gumového hada a místo lovení holubů je budou krmit).
Ještě že mám také Polárníka, který bude atmosféru domácnosti vyvažovat mladickou (nebo tedy vlastně už středněvěkou) živostí.
Žerty stranou. Není to přeci tak dávno, co jsem tu velebila psí důchodce. Takže klid a mír, vyzařující z těch dvou životaznalých psů, každopádně vítám.
Prosím? Cože jsem to teď napsala za nesmysl? Že z Delfína vyzařuje klid a mír? Takže ještě jednou a znovu.
Klid a mír, vyzařující ze Simonka, rozhodně ocením.
Teď už ale chci učinit přítrž, alespoň na chvilku, lavině dosavadních pozitivních příspěvků.
To je pořád samé vychloubání. Polárník vyhrál pět zkoušek, stovky zkoušek, zmrzlinový pohár. Má nejvlnitější čupřinku v republice a umí sedni. Simon je nejdlouhoušatější intelektuál, multišampon, chytrý, co má nejkrásnější štěňátka na světě, taky chytrá. A ještě mám Delfína.
Stop.
To opravdu nejde, tohleto. Život nepluje jenom na měkounkém modrém obláčku vonícím po vanilce, v doprovodu hejna duhových papoušků, ale občas se propadá v páchnoucí mazlavé bažině a lezou po něm bílí červi se dvěma hlavami.
Musím sem proto hodit i nějaké drámo. A to se událo takhle.
Na začátku února jsem si zálibně prohlížela Delfína z anfasu a přišlo mi, že má nějak moc širokou hlavu. Přistoupila jsem tedy k němu blíž a v tu ránu koukala jako vyvoraná myš. Z jeho levého ucha se stal kožený pytlíček, naplněný jakousi tekutinou.
Tak jsem šla na počítač, abych si vyhledala, jak ho mám vyléčit.
Aha, propichovat to tedy nebudu, jak jsem původně zamýšlela. S tím se musí k panu doktůrkovi. Dočetla jsem se, že se jedná o “Othematom a je to výron krve mezi ušní chrupavku a kůží a vzniká porušením celistvosti cévy díky poranění nebo při klepání uší”.
A tak jsem Delfína telefonicky objednala na operaci.
Uběhlo pár dní, zákrok klepal na dveře. A teď nastane to drama.
Polárník s Delfem si spolu rádi po ránu hrají. (Nerozumové. To já ráno ještě spím). Pak se ale blížilo poledne, ideální čas k probuzení, alespoň podle mě.
Mžouravě jsem vkročila do obýváku, nebo lépe řečeno psí ložnice a lekla jsem se tak, že jsem vypadla z noční košile a odletěly mi natáčky.
Všude stříkance krve. Na podlaze, na zdi, na křesle, na televizním programu i v hrnku, zapomenutém z večera. Vražda, zděsila jsem se.
Ihned jsem zkontrolovala tep všem živým členům domácnosti. Tak ne. To jen Polárník při hře prokousl Delfínovi ucho. Levé ucho.
Teď, pár dní po domnělé vraždě, už Delf klidně oddychuje v pelíšku a všechno má za sebou. Ouško, zdobené prošitými ťupkami mu spořádaně visí podél hlavy, jako vzpomínka na dobu, kdy se propadal v páchnoucí mazlavé bažině a lezli po něm bílí červi s dvěma hlavami. Ale jen malilinko.
Zákrok probíhal v celkové narkóze a veterinář mu ušní boltec zaštupoval jako ponožky.
Protože to bylo už druhé vstoupení do téže řeky, (minulý rok měl Delfín othematom na pravém uchu, takže jsem maličko kecala s tím, že jsem teď na Delfa nechápavě koukala), pocítila jsem doposud nepoznanou radost z toho, že psi mají pouze dvě uši…
