12. 3. 2025
Žuch. Spadl mi obrovitánský kámen ze srdce. A teď už jsem zase volná jako ptáček jarabáček. Je to tak osvobozující pocit.
Zaprvé, mám řidičák.
Ale to je nic, to je úplné nic proti tomu, co mě neskutečně tížilo a trápilo celé čtyři roky. Měsíc od měsíce, rok od roku, to bylo horší a zničující.
V noci jsem se budila zpocená a zděšená, nemohla jsem jíst, soustředit se v práci, vnímat divadelní představení, návod na vaření špaget ani obsah vět, když mi někdo něco sděloval.
A to všechno proto, že jsem neměla aktualizované tyto webové stránky.
Dlouho jsem se odhodlávala, ale pořád nedokázala začít psát. Pak už to bylo psychicky neúnosné. A nastal literární maraton.
Čtvrt roku mi trvalo, než jsem roztřídila kopu fotek a zaznamenala všechny události i děje, co se za dobu čtyř let udály.
To taky nemohli ti moji tři chlapíci jenom ležet v pelechu a chodit kolem bloku? To museli neustále kdesi rajzovat, rozmnožovat se a pořád něco vyhrávat? Ano, ti, ti za to můžou, za můj katastrofický mentální stav. Hanba jim! (A ještě se budu hodně rozmýšlet, zdalipak je vůbec chci někam autem vozit).
Myslím, že jsem použila všechna existující i neexistující česká slova i číslovky, slůvka spisovná i nespisovná, různé slangy, argot, žargon, slova krajového nářečí i dialektu.
Teď už mi ovšem slova definitivně došla a pár týdnů budu mluvit pouze v holých větách. Ale podařilo se. Mám hotovo!
Konečně jsem zase vyrovnaným člověkem a můžu v klidu spát.
Ale na jak dlouho?
Dobrou noc.
